Lístky na Colours měli dávno. Ubytování taky, zařídila ho ještě v době, kdy to mezi nimi vypadalo na společné léto, na ta jejich nejlepší léta s hudbou do noci. A tak mu i po Gdaňsku napsala, opatrně, jako se sahá na rozbité sklo, že ty Colours by mohli dát, že ubytko má, a že kdyby cítil, že by tam mohli být spolu, bude ráda. I kdyby naposledy, dodala. Tu modrou věc bychom mohli dát, i kdyby naposled. Neodpověděl.
Ozvi se, prosím,
napsala ještě.
I kdyby že nechceš, jen dej vědět.
Ticho.
A tak jela. Ne tak docela sama, protože si až do poslední chvíle nechávala otevřené, že třeba přijede. To jeho možná z Letné v ní pořád svítilo jako kontrolka, co nezhasne, jen se přepne na rezervu. Na festival, který miloval, obecně, milovali festivaly, vlastně proto byla i jeho holka z festivalu, jela teď s tou tichou nadějí, že ho tam najde.
A celý ten festival ho hledala. V davech u pódií, ve frontách na pivo, v každé vyšší postavě s tmavými vlasy, co se mihla kolem. Hledala jeho obličej v tisících cizích, jako se hledá jediná známá tvář na nádraží, a teprve tam, postupně, koncert po koncertu, jí docházelo, že nepřijde. Že tentokrát opravdu nepřijde. A spolu s tím jí došlo i to druhé, ošklivější. Jak dlouho už je na těch jejich společných místech vlastně sama. Že i když u ní Marek stál, většinou si ho musela přitáhnout, dovolat, vyprosit. Že milovala hodně, jen většinou sama.
Mezi koncerty mu psala o svoje věci. O koženou bundu, kterou u něj nechala, tu chtěla určitě, do Banátu. A pak o jednu jedinou fotku. Tu z výročí, z hotelu, z červeného koberce. Aspoň tu jednu, prosila ho, byla pro mě důležitá. Stála na festivalu mezi tisíci lidmi a prosila muže, který se neozýval, o jednu fotografii chvíle, kdy jí s ním bylo dobře, jako by se bála, že bez důkazu se to celé nikdy nestalo.
A někde v tom hluku, sama se svým pivem, to konečně uviděla, jasně jako nápis na pódiu. Že žila v iluzi, kterou si sama vykonstruovala, obhajovala, živila a milovala, většinou sama. Že byla pro Marka dopamin, rychlé navození štěstí, dokud to bylo nové, a pak už ne. Že byla možnost, a ne rozhodnutí. A láska, pomyslela si, má být rozhodnutí. Ne něco, co si někdo nechává otevřené v záložce pro případ, že by zrovna neměl nic lepšího.
Bylo to nejjasnější, co si o nich za čtyři roky pomyslela. Tak jasné, že to skoro nešlo udržet v hlavě.
A přesto. Přesto pořád čekala, jestli nepřijde. Přesto chtěla tu fotku z červeného koberce. Přesto si tu koženou bundu schválně nechávala až do Banátu, kam stejně oba pojedou, protože i z rozchodu si nějak vyjednala další setkání. Viděla to celé úplně přesně a stejně z toho neuměla vystoupit. Jako by jedna její půlka konečně vyslovila diagnózu a druhá u toho vesele dál držela otevřené dveře.
Festival skončil, jako festivaly končí, smetím, tichem a unavenými lidmi, co se rozjíždějí domů. Laura balila stan a říkala si, že tohle byla možná nejdůležitější věta, co jí kdy došla. Byla jsem možnost, ne rozhodnutí. A v autě cestou domů ji napadlo, jak je zvláštní, že to ví, umí to říct, dokáže to napsat skoro jako diagnózu, a stejně by se bez váhání otočila, kdyby napsal jediné slovo. Že vědět a umět odejít nejsou totéž. Že mezi tím leží celá ta čtyři roky dlouhá vzdálenost, kterou ještě nepřešla.
