Silvestr strávila s ním a bylo to fajn. Po tom prosinci, po horách, kde byl hnusnej, po Vánocích, co protáhla sama jako Ježíškova asistentka, přišel konec roku a ona zase jela za ním, protože tak nějak rok končit měl, u něj. A bylo to dobré. Někdy stačilo málo, aby v ní zhaslo, a stačilo málo, aby se zase rozsvítilo, a on uměl obojí, často během jednoho večera.
Do nového roku mu koupila dárek. Voucher do hotelu Anybody, takového toho zážitkového, kde se pokoje jmenují Casino Fatale nebo Transgalaktický rande a člověk si může vybrat, v jakém příběhu chce na jednu noc bydlet. Vybírala dlouho, těšila se, jako se těší ten, kdo plánuje. A teprve mnohem později jí došla ta ironie. Že se ten hotel jmenoval Anybody. Že mu kupovala romantickou noc v podniku, který se jmenuje Kdokoli, zatímco si pomalu začínala připouštět, že pro něj možná byla tak trochu právě to. Kdokoli. Jedna z možností. Někdo, kdo se zrovna hodí.
Plánovali dál, jako se plánuje, když si člověk nechce přiznat, že už nemá co plánovat. Posílal jí náhledy letů, zákusky do Tirany, Vietnam, Neapol a nejstarší pizzerii na světě, a ona na to koukala a počítala, jestli to vychází na dny, kdy nemá děti. Letenky hledal ChatGPT, kterému dal za úkol najít to nejlevnější na příští měsíc, a Marek na to, jak sám hrdě hlásil, přišel mezi školeními. I cesty za ní teď chodily přes stroj.
Leden byl jako každý leden otravný a studený. Mrzlo, auto v dieselu trápila zima, řídila pomalu jako jednou v devadesáti, doma pořád dotápěla v kamnech. Internet i ona sama se snažili přesvědčit, že se narodila trochu porouchaná a je potřeba se opravit zeleným pitím a posilovnou, a Laura proti tomu postavila svůj vlastní lednový detox: spát, jíst sacharidy, koukat na pohádky, nosit teplé ponožky a radši trochu kouřit, aspoň je u toho legrace. Krmit a zahřívat lidi a zvířátka. Přežít do jara.
A někde v tom mraze, mezi kamny a pohádkami, jí to začalo lézt do hlavy poprvé jinak. Že to celé možná není tím, že to neumí ona. Že čtyři roky zavírala oči nad něčím, co mělo svoje jméno, jen ho ještě nahlas nevyslovila. Nebyla to myšlenka, spíš průvan. Něco, co zafouká pod dveřmi a člověk ještě neví, jestli zavřít okno, nebo se jít podívat, odkud to táhne.
Nový rok se rozběhl jako každý jiný, plný plánů, letenek a teplých ponožek. Laura zatápěla v kamnech, dívala se do plamenů a říkala si, že tohle bude rok, kdy se buď konečně něco pohne, nebo se to dotáhne až na dno. Ještě nevěděla, že to bude obojí. Že tenhle rok poprvé nahlas vysloví to slovo, kterým se to celé dá pojmenovat, a že stejně pojede ještě do Tirany, ještě do Anybody, ještě za ním. Protože vědět a umět odejít pořád ještě nebylo totéž. To už věděla. Jen netušila, jak dlouhá ta cesta mezi tím ještě bude.
