Prosinec byl odjakživa její sezona, a taky její dřina. Laura ho každý rok vyráběla vlastníma rukama, kouzlo na zakázku pro děti, pro Marka, pro mámu, pro všechny kromě sebe.
Začalo to vánočním Timudejem v Černošicích, tím jejich každoročním rituálem. Pronajala hotel, pokoje pro děti i pro Marka, jako každý rok, koncert, světla, lysohlávky, společná postel v cizím pokoji. Bylo to hezké, dokud nepřišel ten okamžik, po kterém se večer láme. Děti byly unavené a někdo je musel odvést do hotelu. Marek zůstal. A tak je Laura, sama, odvedla nočními Černošicemi do pokojů, uložila, a teprve pak se mohla vrátit ke svému večeru, pokud z něj ještě něco zbylo. Nebylo to nic dramatického. Jen zase jednou stála ona s dětmi za ruku, zatímco on zůstal tam, kde se zrovna bylo líp.
Pak byly hory. Ty si vyjednala dlouho a opatrně, protože pozvat Marka někam bylo umění samo o sobě. Napsala mu o Silvestru v zimní krajině, on odpověděl to zní dobře, a Laura se na tu jednu vlažnou větu upnula jako na příslib, kterým nebyla. Nakonec hory zařídil on, ovšem se svými kamarády, a Laura jela taky. A dvacátého prosince tam byl nepříjemný způsobem, na který si ani po těch letech nezvykla. Nepohladil, neobjal, nepodal ruku přes postel. Byl prostě hnusnej, mezi svými, jako by ji tam přibalili omylem.
Vánoce pak trávila s bývalým mužem a dětmi, a hlavně sama se sebou v roli, na kterou nikdo nemá nárok, totiž Ježíškovy asistentky. Napekla perníčky, do kterých zapomněla dát cukr, takže chutnaly jako sádrokarton, a děti se na ni dívaly tak milosrdně, že jí to skoro zlomilo srdce. Balila dárky dvě noci do rána mezi úklidem a druhou, povedenější várkou perníků, přivezla si mámu, takže pečovala o tři generace najednou, a v jednu chvíli v záchvatu upřímnosti dětem vypustila, že ten Ježíšek to možná letos úplně sám nedává. Hromy a blesky, co se na ni snesly, odvracela silou hodnou Chucka Norrise a musela odpřísáhnout, že tradicím se věří a basta, ona dělá jenom asistentku.
A přišlo jí to celé strašně výstižné. Že je asistentka. Že Vánoce, vztah, výlety, celý ten provoz lásky točí ona, dělá tu těžkou práci za scénou, balí, peče, vozí, uklízí, věří za druhé, a hlavní role, ten klid a kouzlo, patří někomu jinému. Markovi na horách mezi kamarády. Ježíškovi, kterému dělá asistentku. Dětem, kterým ten zázrak drží nad hlavou holýma rukama.
Když pak o svátcích vypustila na hladinu skořápku se svíčkou, ta se ani nehnula, a Laura nepochopila proč, jen si pomyslela, že se zas bude celý rok pohybovat slepičími kroky. Smála se tomu, protože smát se bylo levnější než plakat a po dvou nocích balení dárků i jediné, na co měla sílu. Nebylo to o dokonalém cukroví, říkala si. Bylo to o tom, že to zase přežila. Že znova rozsvítila dětem víru v nadpřirozeného doručovatele dárků a sebe u toho nechala zhasnutou. Jako každý rok. Jako asistentka.
