Začátkem července šli do planetária v Praze. Bylo nové, nádherné, pozval ji. Lehli si do těch sklopných sedaček, nad nimi se rozsvítila umělá obloha a Laura se dívala na hvězdy, které tam někdo promítal, a bylo to krásné. Souhvězdí, planety, mléčná dráha přes celý strop. Vzpomněla si, jak před lety stáli s Markem na kopci pod opravdovými hvězdami a on jí říkal, že polovina z nich už dávno neexistuje. Tady v planetáriu neexistovala ani jedna, a stejně to bylo dojemné. Možná dokonce víc. Tady aspoň nikdo nesvítil z minulosti.
Pátého července měli výročí. Čtyři roky. A Laura na ně nachystala něco velkého.
Jenže pár hodin před hezkými chvílemi ji Marek z nějakého důvodu, který si ani pořádně nezapamatovala, poslal do píči. Tak, jak to uměl, ostře, zničehonic, a ona stála s telefonem v ruce a v hlavě jí to bilo. Tohle. Pár hodin před výroční misí. Bolelo to způsobem, na který si nešlo zvyknout, i když ho znala.
A přesto to nezrušila. Vydržela to, spolkla, schovala, a šla do toho. Protože dárek byl hotový a ona ho milovala a tak nějak pořád věřila, že když to udělá dost hezky, to ošklivé se rozpustí.
Udělala z toho hru. Tajnou misi. Psala mu jako Agentka L agentovi M. Časové okno mise, odpoledne pátého července, start mezi třetí a šestou, nic si neplánuj, buď připraven.
Úkoly přicházely jeden po druhém. Společné foto, on, ona a květina, zveřejnit, a v popisku museli být tři slova ve smysluplném textu, zmrzlina, mise, výhled. Není to jednoduché, ale věřím ti, psala mu. A on plnil, bavil se, hrál, a bylo to mezi nimi zase lehké.
Finále bylo v Grand Hotelu International. Mise téměř u konce, psala mu z pokoje, tvé výkony překonaly očekávání, následuj mě, důvěřuj. A pak to poslední. Gratuluju, prošel jsi všemi úkoly. Tvoje odměna se nachází támhle. Náš pokoj obsahuje výhled a mě. Tak už tam vstup. Zařídila pokoj s výhledem, sebe v něm, celý ten večer postavila tak, aby byl odměnou jen za to, že přišel.
Ráno mu napsala to vážné. Že ho má ráda a váží si toho, odkud kam za ty čtyři roky došli. Že se snaží vyhnout situacím, které je dřív trápily, a že to zkoušejí znova a líp. Že jsou oba dost prdlí na to, aby to občas bylo nad jejich síly, ale že je to v pořádku. Děkuju za víkend, podepsala se. Agentka M. A on odepsal, agentko L, děkuji za krásný víkend.
Bylo to hezké. Doopravdy hezké. A Laura by na to nedala dopustit, kdyby ji o pár hodin dřív neposlal do píči.
Až mnohem později jí došlo, co celé ty čtyři roky vlastně dělala. Že byla zároveň ta agentka, co naplánuje každý krok, sežene pokoj, vymyslí úkoly, napíše scénář, a zároveň odměna na konci té mise. Že mu pokaždé dala hru i výhled i sebe a dostala děkuju za víkend. A že to celé bylo trochu jako to planetárium. Krásná obloha, kterou ona sama promítala na strop, plná hvězd, co tam doopravdy nebyly, jen aby nemuseli zvednout hlavu a podívat se na tu skutečnou tmu venku, kde zrovna pár dní předtím zase jednou zhaslo.
