Do Gdaňsku letěla ten rok podruhé, tentokrát s bývalým mužem a s dětmi. Bylo to poprvé, co po rozvodu odjeli někam jako něco, co se zdálky podobalo rodině, a Laura celou dobu nevěděla, jestli ji to dojímá, nebo děsí. Děti byly nadšené. Holubi na náměstí vrkali tak, že to znělo skoro jako polská nadávka, v jednom domě se zdi křivily, jako by je někdo nakreslil opilou rukou, a ona to všechno fotila a v hlavě počítala dny do svých narozenin.
Chtěla, aby ty narozeniny strávil s ní Marek. První listopad. Napsala mu, opatrně, jestli by za ní nepřijel. Neodepsal. Tak do toho ticha hodila lehčí větu, hrajeme Uno v pivnici Polskie kino, klacík do prázdna, aby aspoň zvedl hlavu. A pak připsala, že se přece ptala na něco o kousek výš. Odepsal na to Uno. Na to nahoře ne. Tohle uměla po těch letech číst líp než cokoli jiného, kterou větu vybere a kterou nechá ležet, a vždycky nechal ležet tu, co by ho něco stála.
Volala. Jednou, dvakrát, zmeškané hovory, jenže zmeškal je on. Pak to pozdě v noci přece jen zvedl, a než stačila něco říct, ozvalo se, že jestli nemá nic důležitého, nebude se s ní bavit, protože jde ráno k lékaři. A cvaklo to. Seděla v cizím pokoji v Gdaňsku, telefon u ucha, a poslouchala ten hluchý tón, co zůstane po zavěšení.
Psala a mazala. Napsala. Smazala. Chceš, abych už se neozvala. Smazala. Ráno mu poslala, promiň, že jsem něco chtěla a rušila. A teprve když to odeslala, došlo jí, co vlastně napsala. Že se omlouvá za to, že něco chtěla.
V noci pak nad lahví soplice, kterou dopíjela s bývalým mužem, udělala to jediné, co jí v tu chvíli připadalo jako tečka. Zablokovala ho. Bylo na tom skoro něco k smíchu, blokovat jednoho chlapa zrovna ve chvíli, kdy popíjí s druhým, kterého kdysi taky milovala. Ráno to chtěla vzít zpátky a zjistila, že to nejde. Že zablokovat někoho je práce na jeden opilý dotek a vzít to zpátky se nedá. Zůstala jí jen zeď, kterou si v noci postavila a teď neuměla zbourat.
Doma byl pak ten večer, kdy se počítaly hlasy do sněmovny. Televizi měla puštěnou jen tak, jako kulisu, skládala u ní prádlo. A pak ho uviděla. Stál na balkoně, mezi muži v oblecích, co zrovna něco vyhráli, smál se, mával, patřil tam. Strana samých chlapů, co se smějí nahlas a poslouchají málo. Ten samý člověk, co jí v noci řekl, že jde k lékaři, a zavěsil, teď mával do kamer celé zemi. Pustila prádlo z ruky a sedla si na zem. Dívala se na něj, jak je naráz vidět všem, jak ho v tu chvíli má každý, kdo zapne ten kanál, a jak ona, která ho znala potmě, ve stanu, v nočním vlaku, ho nemá vůbec.
Balkon. Vždycky byl na nějakém balkoně. O patro výš, kam se za ním nedalo vyjít, a ona stála dole, zvedala hlavu a mávala zpátky, i když se nedíval jejím směrem.
Napsala mu naposledy. Že ji to mrzí, ale že mu přeje hodně úspěchů. A že už taky trochu chápe důvod jeho chování k ní. Pak ho vymazala. Z přátel, z kontaktů, ze všech těch míst, kde se za čtyři roky usadil. Smazat ho bylo snazší než ho odblokovat, a v tom byla skoro nějaká úleva.
A přišlo jí, že je konec. Že přežila svou vlastní iluzi, tu, kterou si sama vykonstruovala, obhajovala a milovala, většinou sama. Že ta holka z festivalu, co tenkrát stavěla stan u jabloně a uviděla ho v davu, se někde po cestě tiše rozplynula.
Seděla na zemi u rozházeného prádla, televize pořád běžela, balkon byl plný mužů, co mávali do kamer, a Laura si poprvé připadala úplně sama na zemi a nikomu nemávala. Říkala si, že tohle je ta tečka. Že tentokrát doopravdy. A skoro tomu věřila.
