Do Jihlavy jezdili na dokumenty každý rok. Dřív spávali v tělocvičně proměněné na ubytovnu, na karimatkách mezi cizími filmovými nadšenci, ve sprše, kde člověku padalo mýdlo pod sousední nohy. Loni je ale poprvé ubytovala u sebe v bytě jedna paní, a letos jim ten samý byt nabídla znovu, což byl podle Marka úkaz hodný vlastního dokumentu, protože jim nikdy nikdo nenabídl ubytování u sebe doma dvakrát po sobě.
Domlouvali se na tom týdny, napůl vážně, napůl jako dva klauni. Stýská se ti po tělocvičně, psal ji. A po té jejich koupelně? Ty chceš tělocvičnu, viď, dobírala si ho. Ve skutečnosti chtěli ten byt oba, hlavně kdyby náhodou vyrostlo hodně houbiček a bylo potřeba si v klidu odpočinout, protože na karimatce mezi cizími lidmi se vesmírné výlety absolvují blbě. Nakonec vyhrál byt, paní, krásná sprcha a vyhlídka na míchaná vajíčka s lysohlávkami k snídani.
A byly to krásné dny. Tohle jim šlo odjakživa, líp než cokoli jiného. Kino, tma, na plátně cizí životy vyprávěné naplno a beze studu, a oni dva vedle sebe na houbách, propletení, rozesmátí, dojatí příběhem někoho, koho nikdy nepotkají. Vařili si vajíčka, milovali se, spali dlouho, drželi se za ruce ve frontě na další projekci. Zvenku dokonalý pár na festivalu, dva lidi, co spolu umějí být ve tmě i ve světle.
Jen mezi tím vším, někde pod tou parádou, to pořád drhlo. Mohli celý večer hltat film o tom, jak je důležité říct pravdu, jak se rodiny rozpadají na nevyřčeném, jak se mlčení dědí z generace na generaci, a pak vyjít ven a nedokázat si říct ani to nejjednodušší. Laura se pokoušela, opatrně, mezi řečí, načít to vážné, to, co mezi nimi viselo od Gdaňska a od nočního vlaku z Banátu, a Marek to pokaždé nějak obešel, převedl na film, na houby, na zítřejší program. Snažila se. On se taky svým způsobem snažil. A stejně mluvili každý jiným jazykem a oba předstírali, že si rozumějí.
Přišlo jí to absurdní. Seděli na festivalu, kde se promítaly hodiny a hodiny cizí pravdy, lidé na plátně vyprávěli o nejtěžších věcech svého života do kamery úplně neznámým divákům, a oni dva, kteří spolu spali čtyři roky, si neuměli říct, co je doopravdy bolí. Jako by uměli odečíst pravdu odkudkoli kromě jeden od druhého.
Poslední večer balila tašku a venku se Jihlava chystala na zbytek dalšího ročník bez nich. Bylo jí dobře, opravdu dobře, tělo nasycené, hlava ještě měkká z hub a z filmů. A přesto věděla, že si odváží to samé co vždycky. Pár dní, na které se nedá zapomenout, a jednu větu, kterou zase nestihli říct. Že nejsou špatný pár. Jsou dva lidi, kterým to spolu nádherně klape ve všem kromě toho jediného, na čem stojí všechno ostatní.
