Do Gdaňsku původně letět neměla. Byla to jeho cesta, jeho plán, jeho levná letenka. Ale týden po výročí, po hotelu s výhledem a po misi, kterou pro něj celou vymyslela, bylo mezi nimi tak hezky, že jí Marek řekl, tak poleť.
A Laura, pořád v tom světle, si do druhého dne koupila letenku. O den po něm. On letěl první, ona se přidala, jako vždycky, jako přívěs, který se připojí, až když lokomotiva uzná, že by se snad hodil.
Den před odletem mu poslala tu nejdrzejší zprávu, jakou uměla, polsky, něco v tom smyslu, že jsou to přesně čtyři roky, co si ji vzal v dodávce, a že to včera trochu oslavila. Zítra v devět přistávám, měj hezký let. Smála se tomu sama nad telefonem.
Přilétala plná chuti, plná něj. Od rána jsem strašně aktivovaná, psala mu cestou, jestli bys s tím nemohl něco udělat. Slíbil, že zjistí, co se dá dělat. To byl ten lehký, vtipný Marek, do kterého se kdysi zamilovala.
A v Gdaňsku se to celé sesypalo.
V jednu chvíli ho potřebovala, doopravdy, tak jak člověk potřebuje druhého. A Marek se před ní zavřel na záchodě. Schoval se, mlčel za dveřmi jako kluk, co rozbil okno a čeká, až rodičům přejde vztek, a když vyšel, nebyl to rozhovor. Bylo to obrácené. Najednou byl on ten, komu se ublížilo, on ten, kdo se musí bránit, a ona ta, co něco provedla. Laura stála uprostřed jeho slov a nestačila sledovat, jak se z její bolesti během pár minut stala jeho křivda.
Tak odešla. Nevyhodil ji, ona sama vzala batoh a šla, ven z cizího bytu do cizího města. Klíče si nechala, protože ještě věřila, že se sejdou a usmíří, že tohle je jen další z těch jejich bouří, co přejdou. Ubytovala se jinde, sama, a toulala se Gdaňskem jako turistka, která přijela za jedinou věcí a ta věc se před ní zamkla na záchodě.
Napsala mu to, co se v takové chvíli napsat dá.
Klíče od bytu mám. Pokud se chceš rozejít, udělej to prosím jako chlap, a ne jako malé dítě. Já to nechtěla. Mrzí mě všechna moje snaha. Mohl jsi dávno říct, že o nic se mnou nestojíš. Milovala jsem Tě.
Napsala to milovala v minulém čase a sama se nad tím slovem zarazila, protože ho do téhle věty dala vůbec poprvé.
On se neozýval. A když se náhodou potkat měli, odešel od ní naštvaně dřív, než mu stihla ty klíče vrátit. Tak je tahala dál po polském přístavu, klíče od bytu, do kterého ji už nepustil a do kterého se sama vrátit nechtěla. A pak jí napsal, ať to jde nahlásit na policii. Z člověka, který se před ní zamkl na záchodě, byl rázem ten, kdo její klíče řeší přes úřad. Laura zírala na tu zprávu a nemohla pochopit, jak se octla na špatné straně příběhu, který nezačala.
Chodila po Gdaňsku sama. Ráno mělo tu vlhkou chladivost přístavních měst, dlažba vyleštěná smutkem cizích generací, moře šedé a unavené a ona taky.
Ciao Gdańsk, napsala mu, když ho z dálky zahlédla projít kolem jako loď, co míří jinam.
Klíče mu nakonec vrátila. Sešli se ještě před odletem v centru, podala mu je, on si je vzal, chvíli mluvili, a pak se otočil a utekl do deště. Jen tak, do toho šedého gdaňského lijáku, pryč od ní. Laura zůstala stát na mokré dlažbě a dívala se za ním, dokud nezmizel, a byl to ten nejsmutnější okamžik, jaký kdy zažila. Žádná hádka, žádný křik. Jen muž, kterého milovala, jak utíká pryč deštěm, a ona s prázdnýma rukama, konečně bez klíčů a bez něj.
Mám tě ráda.
Pak prakticky, protože i zlomené tělo potřebuje zubní kartáček, vezmeš mi prosím tu drogerii v černé tašce z koupelny? A ještě, protože to tak cítila, byls pro mě hodně, Davide.
Vezu ti to a nebudu psát, proč bych ti to měl dělat lehký, odepsal.
Ona mu i v rozchodu psala, žes pro mě hodně, a on jí na to, že laskavý už být nemusí. Ona dávala, on počítal. Celé čtyři roky v jedné odpovědi.
V letadle domů seděli vedle sebe a Marek mluvil o rozchodu klidně, věcně, skoro jako by četl jízdní řád. V Praze pak ještě hodinu seděli na Letné jako pár, který se právě rozešel a neumí se zvednout z lavičky. Zeptala se ho, jestli pojede na Colours. Řekl možná. A to možná si odnesla domů jako jediný klíč, který jí zůstal, ještě jedny dveře, o kterých si dovolila myslet, že se třeba pootevřou.
Klíče od jeho bytu vrátila, jak se má, jako dospělá, i když ten druhý utíkal deštěm jako dítě. A stejně si domů nepřivezla prázdné ruce. Přivezla si to jeho možná. Napadlo ji, že to s ním bylo vždycky takhle. Že ona pořád někam přilétala, přijížděla, nastupovala, vracela klíče, a pokaždé si u toho nechala aspoň jeden malý klíček naděje, že se ty dveře ještě otevřou. A on byl pokaždé ten, kdo se za nimi zavíral zevnitř.
