Antalya byl jeho dárek. K narozeninám, dodatečně, jako se u nich dárky občas opožďovaly, až měl člověk pocit, že čas u nich teče po svém. Začátkem prosince spolu letěli k moři, které v té době nikdo nečeká, do města, co je v prosinci ostré jako turecký prodejce a mokré jako britský venkov. Dva ze čtyř dní propršely. Lauře to nevadilo. Letěla s ním a měla dárek a chvíli to vypadalo, že tenhle prosinec bude milosrdný.
Cíl byl, jako vždycky u Laury, hlavně jídlo. Marek našel svou polévku Ezogelin hned první den, s tou samozřejmostí, s jakou nacházel všechno, co chtěl. Laura na svou vysněnou Arabaşı čekala čtyři pokusy, a když ji konečně dostala, nadšením v ní vykoupala i triko, protože proč si vychutnat vítězství střídmě, když se dá oslavit i přes oblečení. Hladili malé rejnoky v akváriu, koukali na vodopády Düden, nad kterými zrovna s rachotem přeletěly stíhačky, a nechali se opít cukrem do té míry, že si odvezli skoro kilo předraženého lokumu a dres Galatasaray, který nikdy nikdo neoblékne.
Městu vládly kočky, často jednooké, a lidé měli srdce na dlani. To bylo na Turcích to zvláštní. Pohostinnost tam nebyla hraná. Chtěli vás nakrmit, dát vám čaj, i když jste zrovna mysleli, že čaj nechcete, vyřešit vám problém, který ještě nenastal a nejspíš ani nenastane, a to všechno v několika jazycích, většinou ne v angličtině. Někdo vám prostě nutí péči, kterou jste si nevyžádali, a vám je z toho dobře.
A Laura u jednoho z těch nevyžádaných čajů zalétla pohledem k Markovi a napadlo ji, jak je zvláštní, že celá cizí země jí během čtyř deštivých dní dala víc nezištné vlídnosti než člověk, kvůli kterému tam přijela. Že tady jí někdo strká do ruky horký čaj dřív, než ji napadne, že by mohla mít žízeň, zatímco u Marka musela o každou pozornost, o každou kytku, o každé objetí poprosit, počkat, vysloužit si. Pohostinnost na dlani versus blízkost na příděl.
Protože i v tom dárku se dohadovali. O maličkosti, o nic, o to, kudy jít, kde jíst. Ale rozhodně ne v kolik vstávat, to Marek dělal ve chvíli, kdy chtěl. Drobné třecí plochy, co samy o sobě nestojí za řeč, jenže když jich za čtyři roky nasčítáte tolik, začnete tušit, že ten písek mezi soukolím tam nepatří. Nebylo to peklo, vůbec ne. Byl to hezký výlet s pravidelnými výpadky proudu.
Poslední večer seděli nad tureckým jídlem, venku zase pršelo, a Laura držela v ruce sklenku dezertního vína a ten dárek si užívala, jak nejvíc uměla. A přesto jí pod tím vším leželo to porovnání, co se nedalo odložit. Že se naučila být vděčná za výlet, za lokum, za to, že vůbec přijel, stejně jako se naučila děkovat za čaj, který si neobjednala. Jen u toho čaje to bylo proto, že ho dávali rádi. A u něj proto, že ho dával málo.
