Od školky nás cvičí hlavně k tomu být nenároční. Nechtít moc. Tiše se vejít do rožku na koberci, ať naše kostky nezasahují do stavebnice kámoše vedle nás. Tiše si vlézt po obědě do malé postýlky mezi dalších 20 postýlek.
A co z toho? Někdy chodíme světem mentálně pokroucení pokaždé, když máme nahlas říct: „Nechci to takhle nebo potřebuju tohle“ 🙂
Pokračovat ve čtení →Když to celé skončilo, přišly vzpomínky. Ne jako pomsta, spíš jako příliv, který si nevybírá, co vynese na břeh. Sicílie v pomalém autě, co se sotva vyškrábalo do kopce, a Marek rozesmátý, jak zvedá ruce nad hlavu, když se konečně rozjeli. Raguse a přetahování o pistáciový krém. Náramek z Málagy, který nosila celý rok. Bezkonkurenční sex, po kterém si chvíli nebyla jistá, kde končí ona a začíná on. Banát, Řecko, Kypr, Gruzie. Slunce, víno, smích, nejkrásnější splynutí.
Pokračovat ve čtení →
A co tvoje morální hodnoty?
Položil vám někdo tuhle otázku? A jak moc jste se v tu chvíli cítili jako pěkně vystydlý hnusný kafe? 
Někteří rozdělují lidi na vícecenné, méněcenné a bezcenné. Patří to sice do kategorie politický bizár, ale v kanclu nebo mezi blízkými se to taky může stát, žejo
Moment, kdy se z člověka s potřebou stane problém? DARVO.
Už se vám někdy stalo, že jste se partnera nebo partnerky zeptali, proč vás včera nechal sedět na dešti, když jste byli domluvení, že vám donese deštník, a o deset minut později jste mu vařili čaj na uklidnění, protože ho vaše „agresivní vyzvídání“ úplně vyčerpalo?
Dítě dorazí ze školy s koulí z matiky. Když se nadechnete k nutnému kázání, dostanete pravděpodobně odpověď: „Ale mami, pětku dostali úplně všichni!“
Znáte to? Já myslím, že jo…
Dvacátého května šla po koncertě k němu. Vědomě, s otevřenýma očima, dávno po konci. Ne aby se něco spravilo. Spíš jako se člověk vrátí na místo nehody, ne proto, že tam něco zapomněl, ale aby se podíval, jestli ho to pořád tak děsí.
Hráli Vasilův rubáš, vzpomínali s Markem na Stypku, mluvili o hudbě, a Laura u toho byla zvláštně klidná. Neklepala se jako předtím pokaždé, kdy šla k němu a třásla se po celém těle, nestýskalo se jí napůl k zešílení. Tentokrát k němu nahoru nešla. Seděli venku na obrubníku před barákem, do kterého ji čtyři roky pokaždé něco táhlo jako mušku k lampě, a poprvé ji tam netáhlo vůbec nic. Byla věcná. Pozorovatelka, ne prosebnice.
Hned na začátku jí nabídl, ať jde nahoru na pivo, že může i přespat. Tak ledabyle, jako se nabízí poslední kus pizzy, na kterém už nikomu nezáleží, jako by se mezitím nic nestalo. Odmítla. Pivo, přespání i to nahoru. A bylo na tom něco osvobozujícího, říct ne tělem i hlasem zároveň a zůstat sedět radši na studeném obrubníku než v jeho teple.
Zeptala se ho na to pokažený školení, co se mu nepovedlo. A Marek, místo aby řekl podělal jsem to, rozehrál celý orchestr výmluv. Že bude dva měsíce hodně školit, že tam přišli tři lidi, že jeden to rozmázl, že Marek prostě holt na školení nedorazil. Laura ho poslouchala a v duchu si pomyslela, jak nesmírně těžké pro něj musí být říct tu jednu prostou, krátkou větu. Podělal jsem to. Tři slova, která normální člověk řekne mezi řečí, jako se zmíní o počasí, a jde dál. On kolem nich obcházel jako kolem otevřené propasti.
Přešli ke krávě. K tomu slovu z Porta, kvůli kterému se v ní tehdy naráz rozsvítilo. A Marek hrál, že neví, o čem mluví. Nevím, nepamatuju se. Laura to tentokrát nečetla jako výpadek paměti. Četla to jako tah. Najít jedno slovo, chytit se ho a tím zneškodnit celou větu, celou výčitku, celou pravdu. A pak, jako na povel, si vzpomněl a hbitě uhnul jinam, k tomu, jak se nasrala, že odjel za Bleskem sám. Argumentačně chatrné, ale osvědčené jako starý deštník. Odvést řeč od podstaty.
Řekla mu to, klidně, bez třesu v hlase. Že k ní za celé ty roky neměl úctu ani respekt. Že rozchod nebyl ta rána, ta se děla pomalu celou dobu, po kapkách. Rozchod byl jen finále, ohňostroj na konci ohně, který doutnal léta. Marek to zlehčil, znegoval, obrousil, jak uměl. A pak se za tu krávu omluvil. Konečně. A Laura zjistila, že je jí to úplně jedno. Že to promiň, na které několik let čekala jako na vlak, přijelo o slovo pozdě a na úplně jiné nádraží.
Chytla ho na chvíli za ruku, z lítosti, a on jí ji pak celou dobu hladil, jako se hladí něco, co odchází a co už si nelze nechat. A Laura se na něj dívala a poprvé v něm neviděla toho charismatického, nečitelného muže z festivalu, co tehdy stál u stánku s pivem jako špatně zadaný algoritmus vesmíru. Viděla hubeného člověka, kterému se začínají propadat tváře. Silné ego rozbité na kousíčky a poschovávané za prací, za školeními, za nástroji, které brzo nikdo nebude chtít, protože svět se mění rychleji než člověk, co se schovává za to, že ten svět ostatní učí. Bylo jí ho skoro líto. Skoro.
Objali se a Laura odjela. Klidná, věcná, celá. Cestou domů ji napadlo, jestli on někdy dojde k prozření, nebo jestli se tím svým schováváním nechá pomalu sežrat zaživa jako barák, o jehož okapy se léta nikdo nestará. Nevěděla. A poprvé za těch skoro pět let to nebyla její starost.
Doma vystoupila z auta do jarní noci. Na louce u lesa, na svojí samotě, kde bývala královnou jen svých vlastních pochybností a teď možná konečně i něčeho víc. Holka z festivalu kdysi přijela na louku, postavila stan u staré jabloně, té, co by uměla napsat bestseller o všem, co pod ní lidé prožili, a uviděla v davu kluka, kterého chtěla. Po několika letech stála na jiné louce, sama, a poprvé v žádném davu nikoho nehledala. Dýchala. Venku vonělo jaro, mokrá tráva a něco, co připomínalo dětství. A šla za světlem, protože tentokrát doopravdy věděla, kde je. Bylo v ní.
Pátého května večer seděla venku s kamarádkou, sklenka vína na stole, a napsala mu poslední dopis. Ne ve vzteku. Vztek by potřeboval naději, že to ještě někam vede, a ta jí už došla, jako dojde svíčka, u které člověk dlouho do noci něco dočítá. Psala s tou zvláštní jasností, co přijde, když je člověk konečně rozhodnutý a už nehraje o nic, protože už nemá co prohrát.
Napsala mu, že vždycky tu jeho emoční roztomilou negramotnost nějak obhájila. Že odpustila i ty úplně nejhorší a vůbec ne roztomilé věci a věřila v lidskost jako děcko ve Ježíška dlouho potom, co už mu dárky samo nosí pod stromeček. Že nevěřila, že tak vtipný a bodrý kluk může být tak strašně emočně prázdný. A že nejhorší na tom celém je, že si celou tu dobu myslela, že za to může ona. Cítím se využitá, napsala. Ponížená. Bolí mě to. A chápu, že to nikdy nepochopíš.
A pak ticho. Žádná odpověď, ale ona ji ani nečekala. Tentokrát to neposlala proto, aby něco spustila, aby ho vyprovokovala k reakci, aby se zase rozjel ten jejich kolotoč, co se za čtyři roky nikdy úplně nezastavil, jen občas zpomalil natolik, že se dalo nasednout znova. Poslala to proto, že to bylo potřeba říct nahlas a pak zavřít dveře. Ne zabouchnout, na to neměla sílu ani vztek. Jen zavřít. Tiše, zevnitř, klikou, kterou poprvé za celou dobu držela ona.
Čekala, že to bude jako v jejích starých představách o konci. Výbuch, katarze, úleva, co člověka zaplaví jako teplá voda ve vaně po dlouhém dni. Nepřišlo nic takového. Přišla jen díra. Přesně tvarované místo, kde čtyři roky někdo byl a teď tam nebyl, jako světlejší obdélník na zdi po obraze, který sundáte. Zírala na to prázdné místo a nebyla v tom úleva. Byla tam bolest, lítost a ohromné, hloupé ticho.
A protože konec u nich nikdy nebyl tečka, ale spíš dlouhé doznívání, ozvalo se to v ní ještě potom. Pár dní nato mu napsala, že jí chybí čas s tím Markem, kterého milovala. S tím, který už neexistuje a o kterém neví, jestli vůbec kdy existoval. Nevím, napsala, jestli tě tak změnila ta tvoje umělá inteligence, nebo jsi jenom odhodil masku, nebo jsem já tak moc věřila. Asi všechno dohromady. Byls důležitej.
A ještě o kus později, když měla být dávno hotová, se přistihla, jak píše, že na něj pořád myslí s láskou. Že za ním nějak pořád stojí. Že kdyby se chtěl někdy slyšet, ví, kde je. Objímám tě, napsala muži, který ji nazval krávou. A obejmout bych chtěla.
Tohle byl možná ten nejpravdivější a nejtěžší řádek z celého toho příběhu. Že i po konci, po pojmenování, po dospávačce a paši v harému a vrácených věcech, ho pořád milovala a pořád by ho objala. Že vědět a umět odejít opravdu nejsou totéž a že ona teď stála přesně v té vzdálenosti mezi tím, jako se stojí na nástupišti, ze kterého vlak právě odjel, a člověk ví, že další pojede, jen ještě neví kdy. Odešla. A milovala. Obojí naráz, protože srdce se neřídí jízdním řádem, který si sestavila hlava.
Seděla ten květnový večer venku s kamarádkou, sklenka už skoro prázdná, a poprvé za čtyři roky si dovolila necítit se provinile. Ne za to, že chce. Ne za extra požadavky. Ne za ten blbej rohlík se salámem. Bolelo to jako čert a zároveň v tom poprvé byl i ten zvláštní klid, co přijde, když přestanete čekat, až bude vzduch čistej, a uvědomíte si, že ten vzduch si odjakživa čistíte sami. Holka z festivalu zůstala. Jen už nestála pod žádným balkonem a nikomu nemávala. Stála na svojí louce, ve svém vlastním podhradí, a po dlouhé době se pořádně, až do dna, nadechla.
Krávu si nechala. Ne tak, jak to myslel on, ale po svém. Vzala to slovo, co jí poslal z Porta, a obrátila ho. Pokud mě kvůli tomu, že něco chci, budete mít za krávu, fajn, napsala. Budu ta nejhlasitější, nejvíc EXTRA kráva v okolí. A poprvé za hrozně dlouho psala něco, co nebyla prosba.
Protože jí konečně docvaklo, odkud to celé táhne. Že její dětství byla jedna nekonečná čekárna na to, až bude vzduch čistej. Seděla v pokojíčku a čekala, až bude máma v pohodě, až se naši přestanou hádat, až nastane ta správná chvíle, kdy si může dojít pro ten blbej rohlík se salámem, aniž by to někoho otravovalo. Základní nepsané pravidlo přežití znělo: když nebudeš mít extra požadavky a budeš ticho, dopadne to dobře. A z holčičky, co se to naučila, vyrostla žena, co dělá radar na cizí nálady, co vycítí, co druhému je, dřív než on sám. Hypervigilance, říká se tomu odborně. A za ní strategie hodné holky, co se chce zavděčit, aby jí nikdo neublížil. A k tomu dítě, co dělalo psychologa dospělým a v dospělosti si nasadilo masku funkčního robota, co nic nepotřebuje.
Celý život uzavřela sama se sebou tu debilní smlouvu. Nebudu nic chtít, budu naprosto nenáročná, a vy mě za odměnu nebudete mít za krávu. A výsledek? Že je to stejně v prdeli. Že i když se snažíte vejít do krabičky od sirek, vždycky se najde někdo, komu překážíte. A tak vypnula radar. Moje potřeby nejsou otravování, napsala. Moje hranice nejsou útok.
Napadlo ji k tomu i jedno přirovnání. Že chodit kolem Marka byla taková audience u krále. Vstupujete do moderního sálu, blikající monitory, ergonomická židle místo trůnu, květiny od poddaných. Našlapujete opatrně, abyste nenarušili ten fungující systém. Musíte vyčkat na pětivteřinový pohled, než vás vůbec zaregistruje. Uplácíte vodou, jahodami, kávou. Jen logicky, bez emocí, protože jakákoli emoce je v sále prohlášena za nepříčetnou. A když začnete moc dýchat, přijde magická panovnická formule uklidni se, která z vás udělá blázna a z krále sochu stability. Při stopadesáté audienci dojde v místnosti kyslík. A vy se rozhlédnete a uvidíte, že trůn je jen rozvrzané křeslo z bazaru a ta záře kolem panovníka je modré světlo z monitorů. Ne, řekla nakonec Laura sama sobě, já jsem královna ve své vlastní chalupě.
Napsala mu ještě jednou, naposledy doopravdy. Probrala si jejich poslední fungování a viděla v něm zásadní nepoměr. Zatímco ona jela na sto padesát procent a hrála s láskou desítky oddaných žen v prádle koupeném pro něj, on byl občas jak paša v harému, co pozornost a blízkost dávkuje úsporně podle nálady. Léta za něj zalepovala komunikační díry, protože věřila, že by k ní nebyl křivý. A ten jeho nedávný projev, to slovo kráva, ta lhostejnost, když byla dcera v nemocnici, se k obrazu inteligentního chlapa, který o něm nosila, prostě nehodily. Přijde ti tenhle model fér, zeptala se ho. Moje investice proti tvému chladu a urážkám. Nebo si uvědomuješ, že je to nefér?
Pak začalo to praktické, to nejvíc vypovídající. Chtěla zpátky svoje věci. A z muže, co s ní čtyři a půl roku spal, se stal úředník.
Věci mi předej dnes do jedenácti, nebo to budu řešit přes někoho jiného, psala mu.
Ozval se: pojď nahoru.
Mluvila s ním, brečela, chtěla zůstat. Nemohla. Sebrala tašky a vyběhla. Navždy z jeho pokoje.
Žádné promiň, žádné pojď, ať si o tom promluvímea. A Laura mu napsala to, co tehdy cítila nejpřesněji. Že na ni pořád kašle. Že se obává, že ji nemá rád jako osobu, ale jen jako situace, kdy je v klidu a nic nechce, nebo naopak v prdeli a tomu nerozumí. Nevidíš mě, napsala. Já to respektuju. A přidala srdíčko, protože i v tom konci pořád milovala.
Bylo to osvobození, a osvobození bolí, protože vás napřed musí něco rozseknout, aby z vás ten starý vzorec vytekl. Laura stála ve své chalupě, ve svém vlastním podhradí, a poprvé to nebyla čekárna na to, až bude vzduch čistej. Byl to její vzduch. A jestli ji kvůli tomu, že konečně něco chce nahlas, bude mít někdo za krávu, ať. Bude tou nejhlasitější a nejmilovanější extra krávou v širém okolí. Královnou ve vlastní chalupě, ne poddanou v cizím sále.
Vypínám radar. Pokud mě kvůli tomu budete mít za krávu? Fajn. Protože budu ta nejhlasitější a nejvíc EXTRA KRÁVA v okolí! 
Která z nás se někdy bála požádat i o ten blbej rohlík se salámem?
V dubnu šla dcera na výkon. Tak tomu Laura říkala, protože to znělo líp než operace, a protože její dcera, citlivá a statečná, z té nemocnice měla pochopitelný strach. Tak přišla s taktikou. Uděláme si z toho VIP holčičí mejdan. Žádné úkoly, žádné vyklízení myčky, žádné vaření, navaří nám, aspoň bude doma víc chutnat. A aby věděla, že na světě jsou horší situace, přihodila svou strašidelnou porodní historku, tu, jak při příchodu dcery na svět v zápalu boje kousla doktora do ruky a jak odmítla uspání, jen aby ji mohla obejmout. Nemohla, až druhý den. Větší bolest si její tělo nepamatovalo.
A pak seděly v dospávačce, na tom nejupřímnějším místě, jaké Laura znala. Děti se s pláčem probouzely z narkózy, maminky kolem víc či míň úspěšně zadržovaly slzy, a všechno ostatní, kariéry, peníze, dálky, do kterých kdo vzlétl, tam najednou nemělo žádnou váhu. Tady, došlo Lauře, nezáleží na tom, jak velký jsi v čem odborník. Záleží jen na tom, jestli umíš stát vedle někoho slabšího, kdo se trápí a má bolesti. Jestli máš v sobě dost síly stáhnout vlastní ego na minimum a prostě jen být. Pro někoho jiného.
A zatímco ona držela dceru za ruku v dospávačce a učila se přesně tohle, Marek byl v Lisabonu, pak v Portu, a bylo mu to jedno. Jak je dceři, jak je Lauře, jestli to dopadlo, to všechno se ztrácelo někde pod tím, jak krásně bydlí, druhé nejhezčí ubytování, co kdy měl, hlásil odněkud z Porta. A že se těší, až tam poletí spolu…
Dva dny to vnímala jako hezké… ale pak ji to došlo. Napsala mu.
Že ji ztrácí a nestará se.
Že si uvědomila, že její obdiv k němu zastínil pocit trapnosti… že to považuje za nerespekt, jak se o té jeho cestě dozvěděla.
V ten moment už mu nevěřila. A nic nechtěla.
A v té době, zhruba mezi narkózou a propuštěním, ji nazval krávou. Několikrát.
Jestli si myslíš ze těmito hysterickými výlevy něco zlepsujes, tak NE! Se prober. Jedu navštívit kamaráda a ty se chováš jak kráva.
Krávou. Ji, která zrovna stáhla ego na minimum a celá se proměnila v ruku, co drží druhou ruku. Ten, kdo neuměl stáhnout ego ani o píď, kdo v životě nestál vedle nikoho slabšího, jí přes celou Evropu poslal slovo kráva. A Laura, poprvé, místo aby hledala, čím si to zasloužila, jen zírala na ten kontrast tak prudký, že se skoro nedal unést. Tady dospávačka a stažené ego. Tam Porto a kráva.
Bylo to, jako když se v zatemnělé místnosti naráz rozsvítí. Ne pozvolna, ne s pochybnostmi. Naráz. Tomu obrazu inteligentního, vtipného chlapa, jak ho čtyři a půl roku nosila v hlavě, ta lhostejnost a to slovo prostě přestaly sedět. Začínala v něm vidět něco jiného. Ne muže, co má jen občas potíž s komunikací. Spíš vzorec chlapa, kterému nakonec nebude stačit nikdo a nic.
Dcera se uzdravila, jak se děti uzdravují, rychleji než dospělí a s menším dramatem. Laura ji vezla domů, malou, statečnou, s tou její nepohodlnou citlivostí, kterou na svět nesla jako dar i břemeno. A cestou ji napadlo, že v té dospávačce pochopila o lásce víc než za čtyři a půl roku s mužem, který jí říká kráva z hotelu s nádherným výhledem. Že láska není výhled. Láska je ta ruka v dospávačce. A on jí za celé ty roky nikdy nedržel tu, která se zrovna bála.
Někdy si člověk myslí, že má v hlavě pořádek. A pak ho úplně rozhodí vzpomínka na dřevěnou kostku.
Na dřevěnou kostku a její chuť!
🟥🟧🟨🟩🟦🟪🟫⬛⬜
Vy, co jste je cucali, pamatujete si ještě, jak chutnaly? Nové, jeté, přírodní, barvené, pohádkové, hrací?
Ten moment, kdy se rozhodnete „jen si to trochu oslintat“, protože svět je přece potřeba poznat všemi smysly
Ta chuť je nezaměnitelná. Hořkosladká, smíchaná s pachem starého dřeva a slin. Přírodní byly takový suchý, chutnaly po hoblinách a prachu.
Jeté už měly prověřený charakter. Charakter všech sourozenců nebo dětí ze školky.
Ty barvený byly takový spíš bez chuti, pokud už se barva neloupala.
A co takové kostky s obrázky? Najednou jste neochutnávali jen kostku, ale mohli jste olizovat lišku, strom nebo třeba Sněhurku na papíře.
Pamatujete si? 
Na jaře začal hodně školit umělou inteligenci. Čtyřikrát týdně, někdy víc, učil firmy ten svůj Claude Code, testoval nástroje, co prý nahradí klávesnici, a měl čím dál míň času a čím dál víc důvodů, proč ho nemá. Laura znala tu písničku nazpaměť. Vždycky se v určité fázi proměnil v člověka, který dělá prezidentskou kampaň, a ona se zařadila do fronty za jeho posluchače, klienty a nástroje, někam, kde se na ni dostalo, až když všechno ostatní spalo.
Jela za ním, jako jezdila vždycky. A mezi řečí se zeptala na obyčejnou věc, jestli má příští víkend čas, jestli se uvidí. A Marek se zarazil. A pak řekl, že zrovna příští víkend letí. Sám. Do Lisabonu.
A Laura seděla, poslouchala to a měla pocit, že se vrátila o rok zpátky. Že tohle už přesně takhle slyšela. Loni na jaře, po té tantře, úplně stejnou větu, úplně stejné město, a dozvěděla se to úplně stejně, až když se zeptala na termín. Loni jí to zlomilo srdce a běžela kvůli tomu do hospody. Letos neutekla nikam. Jen tam seděla a v tichu jí docházelo to, co celé čtyři měsíce odmítala. Že se nezměnilo nic. Že ty hodiny rozhovorů, ten pozorný, vlídný Marek, to nové společné volání, celé to byla jen tišší verze toho samého, a teď, když přišel test, zahrál přesně tu samou scénu jako loni.
A když mu řekla, že ji mrzí, že se to zase dozvěděla takhle, že jí to zase neřekl, neomluvil se. Neztišil. Řekl, jako naštvané dítě, kterému někdo vyčítá, že nezavřelo dveře, tak já ti to příště zase neřeknu. Jako by problém nebyl v tom, že odlétá beze slova, ale v tom, že ona si toho všímá. Jako by řešením nebylo říct víc, ale příště neříct nic.
Tentokrát neběžela do hospody. Byla zničená, ano, ale jinak než loni. Loni ji to ranilo jako nové zranění. Letos ji to zranilo jako návrat staré nemoci, o které jí lékař tvrdil, že je vyléčená. A v tom byl ten rozdíl. Že už věděla, že to není smůla, není to nedorozumění, není to jeho špatný den. Je to vzorec. A vzorec se pozná podle toho, že se opakuje, ať uděláte cokoli.
Pár dní nato jela vlakem a napsala si pro sebe pár vět. Ne jemu, sobě. Že svoboda začíná ve chvíli, kdy člověk pochopí, že jeho hodnota není odvozená od nálady nebo slov někoho jiného. Že to nejdůležitější spojení musí mít nejdřív sám se sebou. Psala to jako manifest a ještě tomu sama tak úplně nevěřila, ale poprvé to napsala, a i to už něco znamenalo.
Lisabon byl pro něj jen levná letenka a chvíle o samotě. Pro ni byl podruhé. A to podruhé bylo horší než to poprvé, protože poprvé se dá omluvit, vysvětlit, zabalit do lásky. Podruhé už je jen důkaz. Laura se dívala z okna vlaku na ubíhající jaro a poprvé jí místo otázky, co udělala špatně, prošla hlavou otázka úplně jiná. Ne proč to dělá on. Ale jak dlouho to ještě vydrží ona.
Sedím nad souborem, který se jmenuje CLAUDE.md. Takový vnitřní manuál pro AI. Říká jí, kdo jsem, co dělám, jak chci, aby se chovala, co nesmí. A najednou mi to připadalo strašně povědomé. Tohle přeci dělám už 12 let. Jen ne se souborem, ale s dětmi.
„Lidi slušně zdravíme, boty dáváme do botníku, s plnou pusou se nemluví.“
Jenom jsem si to tehdy nezapisovala do Markdownu 🙂
Pokračovat ve čtení →
Nevím, proč jsem si včera večer před spaním vzpomněla na malý kumbál v bytě, kde jsem vyrůstala.
Tmu a specifickou vůni, kterou definovala koženková bunda, co táta nosil do hospody, vůně omakaných mincí a nedokouřených cigaret, která se občas linula z jeho kapsy, staré kompoty, odložená nefunkční pračka, která se plnila shora, a cokoliv, co mohlo odněkud spadnout a nemělo své místo. Když jsem si na tohle vzpomněla, usmála jsem se. Byl to strašnej bizár, a přesto jsem to milovala. V duchu jsem procházela dál bytem a uvědomila si, že to nebylo bydlení, ale surrealistická instalace, kterou by dneska v galerii nikdo nepochopil.
Pokračovat ve čtení →Valentýn ještě stihli. Šli na koncert, dostala kytku, drželi se za ruce ve tmě sálu, a Laura si na pár hodin připadala jako holka, kterou si někdo vybral. Po tom všem, po rozchodu, po Tiraně, po tom slově, co vyslovila a co se ho nedotklo, prostě jen seděla vedle něj, voněla kytkou a bylo jí dobře. Tohle pořád uměli. Vždycky uměli ty hezké večery, na kterých se daly postavit celé čtyři roky popírání.
Pak přišel ten víkend v Brně. Šli konečně vybrat ten novoroční dárek, pobyt v hotelu Anybody, co mu sama koupila a na který se sama těšila skoro víc než on, jako se těší ten, kdo zaplatil za kouzlo a teď si ho jde vyzvednout. Z těch tematických pokojů zvolili Transgalaktický rande. Měla za ním ale přijet už noc předtím, do hospody, kde seděl s lidmi ze svého školení.
Jela z koncertu Zrní, přes půl republiky, a celou cestu mu volala, kam má přijít, jestli je ještě v hospodě nebo už doma, jestli na ni počká. Nebral to. Ona pak v noci bloumala Prahou a hledala ho, a on někde mezi svými, nedostupný jako vždycky, když ho zrovna nejvíc potřebovala. Dovolala se mu až pozdě v noci, a když ji konečně pustil do bytu, byl nepříjemný, jako by rušila ona jeho, ne on nechal bloudit ji.
Druhý den si dala kokain, aby se dala dohromady. Aby z té noci, kdy ji nechal viset s telefonem v ruce, vykřesala holku schopnou užít si pobyt, který sama zaplatila. Sešvihala se chemicky do formy na lásku, protože jinak to v tu chvíli nešlo, a možná na tom bylo to nejsmutnější právě tohle. Že do dárku, který dala jemu, musela nastoupit přes prášek.
A pak, v tom pokoji jménem Transgalaktický rande, se to celé obrátilo. Žádná hádka, žádná ozvěna z té noci, jen usmíření. Pili koktejly, šňupali, smáli se, milovali se tak, jak to spolu uměli vždycky, beze studu, propletení, a chvíli bylo všechno zase celé. Laura mu uprostřed toho řekla, že ho strašně miluje. Vyhrkla to jako přiznání i jako úlevu zároveň. A Marek ji objal, pevně, dlouze, tak, že tomu objetí na chvíli uvěřila víc než té noci, kdy bloudila Prahou a on už spal.
Domů jela a v hlavě jí leželo to jméno. Transgalaktický rande. Připadalo jí najednou strašně přesné. Že tohle vlastně byli oni. Dva lidé na rande přes celou galaxii, mezi kterými je vždycky nepředstavitelná vzdálenost, a aby se na jednu noc setkali doopravdy, musí ona urazit světelné roky. Přes půl republiky z koncertu, přes noc bloudění, přes prášek, přes všechno, jen aby se dostala do téhož pokoje a tam ji konečně objal. Ona letěla, on čekal na svém vzdáleném souhvězdí, až k němu dorazí, a tvářil se, že je to spravedlivé rozdělení rolí.
Bylo to nádherné a bylo to vydřené, obojí naráz, jako všechno, co s ním zažila. A Laura, místo aby z toho měla těžkou hlavu, si odvážela hřejivý pocit, že to mezi nimi pořád je. Že stačí urazit ty světelné roky a na konci čeká ten jeden objímavý večer. Nepočítala, kolik energie ji ta cesta přes galaxii pokaždé stojí, ani kolik z ní na té dráze nechává. Počítala jen ty večery, kdy dorazila. A těch pár večerů jí pokaždé připadalo jako dost důvodů letět zas.