🇹🇷 Antalya v prosinci ❤️
Město ostré jako jazyk tureckého prodavače dětských fotbalových dresů, a mokré jako britský venkov, akorát že s lepší tureckou kávou 🙂 ☕
Čtyři dny v přístavu na tureckém pobřeží, hurá! 🙂
Z toho dva dny bude pršet, hlásila aplikace… Kapky byly skutečně MOKRÝ, což je, jak víme, nejhorší typ deště. Romantika level promočené boty durch 🙂
Pokračovat ve čtení →
Znáte to? Kamarádka si vám stěžuje na manžela a vy už máte připravených pět řešení. Kolega zmíní, že mu něco nefunguje, a vy okamžitě přiběhnete s radou. Partner si povzdechne nad tím, jak je unavený, a vy rovnou vytáhnete optimalizovaný spánkový režim.
Napravovací reflex je ta naše laskavě-drsná potřeba opravovat druhé dřív, než dokončí větu. Myslíme si, že tím zachraňujeme svět, ale ve skutečnosti často jen lidem krademe jejich svobodu, dobré rozpoložení a schopnost najít vlastní cestu. Méně opravování → víc vztahů, víc pokoje, víc skutečného respektu. A ano, i méně únavy pro nás, samozvané opraváře lidstva.
Vítejte v klubu lidí s napravovacím reflexem. Já sama jsem si ho u sebe dlouho nevšímala. Jakožto SEO konzultantka pracující z domova nemám moc příležitostí se předvádět mezi kolegy, ale ke klientům?
No, tam to mám jasné, nýbrž konzultace → radit, napravovat! 🙂
„Tady máte chybu v meta description, tady vám nefunguje odkaz, tady je špatně nadpis a tohle je kompletně nesprávně napsané…“
Profesionální deformace, řeknete si. Možná. Nebo prostě automatická touha všechno opravit, vylepšit, zachránit. Právě proto, že za to klienti dobrovolně platí, je možné NAPRAVOVACÍ REFLEX využívat v téhle životní části naplno!
Pokračovat ve čtení →Bylo půl třetí ráno, seděly jsme na gauči s prázdnou lahví vína a ona řekla: „A co kdybychom koupily ten statek společně a žily tam všechny?“ Zasmály jsme se. A pak jsme se přestaly smát…
Samozřejmě tomu nápadu předcházel pečlivý rozbor vztahových, rodinných, pracovních, životních, sexuálních a vůbec všech příležitostí a výzev 🙂
Ženská komuna. Děti, udržitelnost, velký statek. Radost, smích, emoce, pomoc, ramena na vyplakání.
Může ženská komuna s dětmi opravdu fungovat?
Jak ženské komuny fungovaly v historii? A jak fungují dnes?
Pouštíme se do toho naplno: ženské rituály, bio-eko-raw vibe a večerní duchovní sesterství 🙂
Když se o této myšlence bavím stále ještě v humoru s některými kamarádkami, občas slyším: „To je skvělý nápad!“
„No a chlapy by tam mohli jezdit na noc…“
„Já bych ty chlapy ani nepřipouštěla…“
To je omyl!
Muži nejsou problém, problém jsou role! Naše utopie nepočítá s vyloučením. Naopak. Pokud je cílem sdílení péče a práce, pak je potřeba zapojit všechny.
Někdy si tak říkáme: „Chlapy by tam mohli jezdit jen na noc…“
To je sice lákavá, ale neefektivní myšlenka. Muži jsou potřeba, a to především jako partneři v péči o děti a spolubojovníci proti tradičním rolím. Přijížděli by na společné chvíle a podíleli se na chodu komuny.
Ne protože „to je mužská práce“, ale protože i oni chtějí víc času s dětmi, a i oni potřebují oporu. Každý má něco, čím může potěšit. Ať už je to technická dovednost, nebo schopnost uklidnit plačící dítě.
Pro intimní setkávání máme speciální místnosti! ❤️ Každá s úplně jinou atmosférou. Romantická, orientální, minimalistická… zkrátka cokoliv, na co by zrovna byla nálada. Maximálně pohodlné, útulné, s velkou vanou, velkou postelí… 🙂
Dost pravděpodobně by nám z toho všeho za chvíli hráblo. Ženské kruhy jsou fajn, ale pojďme si přiznat… Častěji by to chtělo spíš pořádný mejdan! 🙂
Moje představa se rychle zvrhla v jakýsi bohémský dámský klub, což je sice fajn, ale neřeší to tu původní myšlenku ženského pochopení, sdílené péče a úlevy od zátěže.
A přesně v tu chvíli mi došlo, že zatímco já si tu fantazíruju, ženy přede mnou nad něčím podobným přemýšlely smrtelně vážně. Podobné projekty už existovaly. A důvody jejich vzniku byly často mnohem drsnější než jen touha po mejdanu.
Představte si rok 1870. Jste žena v Texasu, váš manžel vás bije, nemáte žádná práva, nemůžete vlastnit majetek a vaše děti právně patří jemu. Co uděláte? Martha McWhirterová měla jasno: sbalím si kufry a založím vlastní ekonomicky soběstačné družstvo žen. A nebyla sama. Desítky žen ji následovaly.
V 70. letech 20. století to bylo podobné, jen s modernějším slovníkem. Ženy utíkaly z domácího násilí, z nudy předměstských domácností, z role „jen matky a manželky“.
Ruth Mountaingrove. Bylo jí dvacet, měla několik dětí a rozhodla se, že má na život jiné plány než praní ponožek a vaření pro unaveného muže.
Roku 2025 už vás partner (pravděpodobně) nebije a máte právo na rozvod. Hurá, civilizace! Je naprosto jasné, že dnešní problémy jsou nesrovnatelné s bojem o holý život nebo základní práva, jaký vedly ženy v Texasu 19. století.
Jenže ten základní princip přetížení přetrvává, i když v mnohem jemnější a zákeřnější podobě: Mental load, každodenní domácí dřina, gender pay gap, nedostatek flexibilních pracovních možností, atd. atd… Uff!
Dnešní ženy by možná utíkaly z jiných důvodů než jejich prababičky, ale ta základní touha je stejná. Sdílet zátěž, mít podporu, žít v komunitě, která chápe.
Antropologové už dlouho vědí, že člověk není stavěný na to, aby jedna žena sama vychovala děti. V tradičních společnostech (a ve všech primitivních kmenech) se o děti starají babičky, tetky, starší sestry, sousedky, zkrátka celá vesnice. Termín „allomothering“ označuje právě tuhle kolektivní péči. Sledujeme to například u kmene Mosuo v Číně, u Minangkabau v Indonésii (největší matrilineární etnikum světa) nebo v kibucech v Izraeli.
Ideologicky šlo o rozbití tradiční rodiny a umožnění ženám plně participovat na životě komunity. Výsledky? Diskutabilní. Děti se mohly cítit v bezpečí, ale často citově strádaly. Ukazuje to ale jednu věc. Kolektivní výchova může fungovat, jen je ji potřeba udělat lépe.
❖ ❖ ❖
I když je romantika „žen držících při sobě“ krásná, realita byla často mnohem méně utopická.
Co se v historických komunitách opakovalo?
I to je realita ženských komun. Když se sdílí péče, sdílí se i únava.
Pokud vás nezajímají historické příklady, antropologické pokusy ani konkrétní feministické komuny, tuhle část můžete přeskočit. Je to takový malý „archiv“, kde se ponořuju trošku hlouběji. Od prvních ženských komun na Divokém západě, přes lesbické ekovesničky 70. let až po kolektivní výchovu v kibucech a pár současných projektů, které fungují dodnes.
Pokud chcete pokračovat rovnou k současnosti nebo závěru, přeskočte až na část:
Jak by vypadala ženská komuna v roce 2025?
nebo až na úplný závěr
Malé revoluce, které začínají u dvou lidí
Představte si Divoký západ, kde ale místo kovbojů vládnou ženy. Martha McWhirterová založila na pozůstalosti po zemřelých manželích rané ženské pozemkové družstvo. Komuna provozovala penziony, hotely a farmy. Jejími členkami byly výhradně ženy a jejich děti, z nichž mnohé utekly z násilného prostředí domova.
Ženy se rozhodly žít bez mužů i bez sexu, aby se oprostily od „útlaku dětí a výchovy“ a mužské dominance.
Sedm feministických matek s osmi dětmi opustilo vše, aby na odlehlé farmě Athol sdílely domácnost mimo dosah patriarchátu 70. let. Autorka knihy Lorraine Duvall popisuje, že během 8 let existence této komuny prošly dveřmi stovky žen. Zažily společné radosti i nelehké chvíle života „bez mužů“.
Ruth Mountaingroveová a její žena Jean vedly komunu v Oregonu s jasnou filozofií: „Budeme žít bez mužů, odděleně od patriarchálního světa.“
V roce 1970 dvacetiletá matka pěti dětí Ruth z Pensylvánie odjela do Oregonu založit komunu s dalšími ženami.
Členky komuny tiskly plakáty feministického magazínu, pěstovaly zeleninu a vychovávaly děti v prostředí, kde neexistovaly tradiční genderové role. Komuna fungovala i jako centrum vzdělávání a aktivizmu.
Tyto „women’s lands“ si kladly za cíl tvořit čisto-ženské, women-centred ekokomunity bez mužského vlivu. Komunity jako HOWL (Oregon) či Sugar Loaf Women’s Village dodnes symbolizují ženy, které chtěly vychovávat děti „pod ženskou střechou“.
I když dnes většina těchto projektů zanikla (zakladatelky zestárly a ztrácí kontakt s mladšími generacemi), stále připomínají odvážné pokusy o feminismus v praxi.
❖ ❖ ❖
Kibucy nejsou ženské komuny, ale jejich kolektivní výchova je pro feminizmus fascinující. Děti tam vyrůstaly v dětských domovech, rodiče navštěvovali jen večer. Matkám to ulevilo, ale děti to stálo část citového napojení. Výsledky byly rozporuplné. Ideál rovnosti narazil na potřebu pevného a bezpečného vztahu s dětmi.
❖ ❖ ❖
Je rok 2025. Máme chytré telefony, sdílené kalendáře, mentální load, nespavost, home office, žijeme ve městech a děti vodíme do školek, škol a družin, které zavírají v 16.
Ale jak by mohla fungovat dnes?
Představte si dům na Vinohradech. Několik rodin, každý svůj byt a soukromí, ale společný rytmus. Jednou týdně někdo vezme všechny děti ven, někdo jiný uvaří pro celou partu. Nedělní snídaně na zahradě pro ty, kdo mají náladu.
A hlavně: když praskne kohoutek nebo vztah, víte, na koho zazvonit.
Statek na Šumavě, kolem něj malé domky. Uprostřed společná kuchyně, dílna a prostor pro děti. Každý žije po svém, ale obědy, práce na zahradě nebo večerní oheň jsou sdílené, když se chce.
Techniku, nářadí i kozu máte společnou. Pomoc je vždy jen o jeden dům dál.
Pro ty, kdo nechce opouštět své bydlení. Jednou týdně společná večeře, jednou za dva týdny hlídací kolečko, jednou za měsíc víkendová chalupa.
A mezi tím? Když někdo onemocní, ostatní donesou oběd. Když je někomu úzko, ozve se.
Není to komuna. Je to dohoda, že na některé věci nemusíme být sami.
Nepotřebujete společný dům. Stačí vědět, že se o sebe staráme. A že když vám někdo v půl dvanácté večer zavolá s tím, že „prostě musím ven z toho bytu“, pokud můžete, řeknete: „Tak pojď. Mám víno.“
Romantická představa sdíleného statku se rychle rozplyne u notáře. Ekonomická autonomie každé ženy (či páru) je klíčová, ale stejně tak i jasná právní struktura celého projektu.
I proto většina stabilních komunit, jako je Twin Oaks, stojí na pevných ekonomických a pracovních pravidlech, ne jen na dobrém úmyslu a vínu.
❖ ❖ ❖
Autonomní „vesnice žen“ budovaná od roku 2017 v severní Sýrii. Ženy zde staví hliněné domy, zakládají školu pro děti, „ženskou akademii“ a ekologickou zahradu. Název Jinwar z kurdštiny znamená „ženský prostor“ (jin = žena, war = země/prostor).
Projekt kombinuje demokratický konfederalismus, ekologii a emancipaci žen. Záměr je vytvořit bezpečné místo, kde matky a děti žijí společně podle vlastních pravidel. V kontextu války v Sýrii jde o skutečnou alternativu patriarchátu i chaosu.
Jedna z nejstarších amerických ekovesnic, která se otevřeně deklaruje jako „feministická ekokomunita“. Feministické hodnoty se zde spojují se sdíleným hospodařením. Komunita aktivně ruší tradiční role. Ženy i muži jezdí traktorem, opravují auta, staví domy.
❖ ❖ ❖
Z historických i současných příkladů vychází pár věcí, které fungují vždy:
A pár věcí, které nefungují nikdy:
❖ ❖ ❖
Ženské komuny existovaly, fungovaly, padaly, obnovovaly se a občas změnily svět pro dost lidí. A často je zakládaly ženy, které měly blíž k levici… Ne proto, že by nutně toužily po revoluci, ale protože jim došlo, že spravedlnost a sdílení práce jsou někdy praktičtější než další generace unavených matek u plotny.
Problém nejsou muži sami o sobě. Problém je ten dusivý balast tradičních rolí, který společnost navěšela jak na ženy, tak i na muže.
Ono totiž BÝT FÉR znamená přiznat, že spousta mužů dnes bojuje se stejnými frustracemi. Taky jsou unavení z role „živitele“. Taky by chtěli víc času s dětmi. Taky se cítí uvězněni v systému, který od nich čeká jen sílu a výkon.
Možná to řešení není v útěku od mužů, ale ve společném ÚTĚKU OD TĚCH ROLÍ.
Mohou tedy ženské komuny fungovat?
Ano, mohou. Ale ne jako utopie utopená v lese. Fungují tam, kde se respektuje soukromí, sdílí péče a kde ženy i muži mohou být lidmi, ne rolemi.
Ženská komuna by neměla být útěk od mužů. Měla by být útěkem od samoty v systému, který nám říká, že se o všechno máme starat samy. A víte, co je na tom nejlepší? Nemusíte kupovat statek. Stačí, když vám kamarádka nebo kamarád v těžkých chvílích řekne:
„Neboj… nejsi v tom sama / sám.“
A to je ta nejmenší a nejdůležitější možná komunita ❤️
❖ ❖ ❖
❖ ❖ ❖
Sauer-Gurken-Cajt! 🙂 Chtěla jsem napsat, že „okurková sezóna“ do České republiky přišla až s mým narozením, ale dočítám se, že to bylo mnohem dříve. Někdy kolem let 1890–1895 (takže o dost!).
No, ale pojďme zůstat jen v minulém tisíciletí. Když jsem byla malá, „okurková sezóna“ byla třeskutě jednoznačný pojem. Nic se nedělo, v televizi běžely jen reprízy, politici odjeli na chalupy, do lázní nebo na Vysočinu. Někdo nezvládl uřídit škodovku na D1 a skončil ve škarpě, a co se děje za hranicemi, jsme tušili jen matně.
Bylo jasné, že bulvár řeší maximálně rozchody a návraty celebrit, rybáři vyloví občas nějakého mega sumce a na zahradách se sázelo, sklízelo a zavařovalo.
A jsme u praktičtějšího gastro významu. „Okurková sezóna“ neznamenala jen mediální sucho, ale i skutečné přehršle okurek v každé kuchyni. Noviny psaly o rekordně dlouhých hadovkách z místního JZD a tety se předháněly, která má nakládačky křupavější. Zatímco politika stála, ve sklepích probíhaly dramatické příběhy plné kopru, láku a sklenic s víčky.
Zkusila jsem si tu pravou zahradní okurkovou sezónu prožít taky. Myslela jsem to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Už pět let jsem nevypěstovala ani jednu hadovku. Kupuju je v obchodě a říkám si, že je to zvláštní: mít okurky tak ráda a nemít kapacitu je vypěstovat.
Dnes už se s pojmem „okurková sezóna“ moc nesetkáte. Ledaže jste zapálení zahradníci. Už to není jako dřív. Něco se děje pořád a když se neděje, tak si to vymyslíme.
A ještě mě napadá jeden, hodně osobní význam „okurkové sezóny“. Takový ten tichý, klidný, „slaměný“ čas. Období, kdy máš na nočním stolku svíčku, knížku, kterou stejně nikdy nepřečteš, a vibrátor (spíše ženy). Kdy je jediným vzrušením pětikilometrová ranní procházka se sousedkou a soutěžení, která toho víc napovídá a méně se zadýchá. Prohrávám. Okurkovou sezónu trávím s rýmou.
Píšu si to sem do zápisků z gauče, protože už to ve mně nějak přetéká. Svět politiky a veřejného života čím dál víc ovládají lidé s psychopatickými rysy. Bez empatie, odpovědnosti a s posedlostí mocí. Neměli bychom to přijímat jako nový standard.
Ráno si jdu zaběhat. Nechci, tělo protestuje, ale snažím se s ním nedebatovat. Moc to nejde, flákám to, vytáhnu mobil a otevřu zprávy. Ne že by mě ještě něco překvapilo, jen už prostě nevím, co si o tom myslet.
„Psychopat“ není nadávka (a ne každý manipulativní politik jí trpí). Označuje člověka, kterému chybí empatie, má přehnané sebevědomí, potřebu moci a přitahuje ho prostředí, kde se točí peníze. Často to bývá typ, který se umí dokonale přetvařovat, má charisma a dokáže si získat důvěru. Není divu, že právě takoví lidé se často dostávají k velké moci.
Studie naznačují, že lidé s určitými temnými povahovými rysy (machiavelismus, narcismus, psychopatie) častěji uspějí v mocenských strukturách. Ne každý z nich rozpoutá válku.
Někdy „jen“ chladnokrevně škrtá tisíce míst ve firmě nebo šíří lži, aby vyhrál volby. Ale důsledky tu necitelnou touhu po moci dříve či později prozradí. Podívejme se kolem sebe: současný svět nabízí až děsivě ilustrativní přehlídku.
Svět mi poslední už dlouhou dobu připomíná lacinou reality show, kde hlavními hvězdami jsou lidé, kteří se chovají jako učebnicoví psychopati. Lidé bez empatie, bez zábran, posedlí vlastní mocí a velikostí. Putin, Trump, Musk, Babiš, Turek… Osekaný a trošku nesourodý seznam jmen, které téměř každý den běhají po internetu. Ve své relativní „velikosti“ mají spoustu společného.
Války, které vedou, lži místo argumentů. Putin, který od roku 2022 vede válku na Ukrajině, označil americký útok na Írán za „absolutně nevyprovokovanou agresi bez jakéhokoli ospravedlnění“. Čím větší chaos, tím větší nadšení u Trumpa, Musk si hraje s planetou jako se svou osobní stavebnicí, Babiš si z uprchlíků dělá politickou reklamu a Turek je očividně malej chlapeček s mocí, ale my radši budeme křičet, že on je obětí.
Co mě na tom možná děsí nejvíc, jak jsme si na to začali zvykat. V jistém smyslu je psychopatie nakažlivá jako model chování, který se stává novým standardem. Když každý den vidíme ve veřejném prostoru nenávist a lži, postupně otupíme, přestaneme to vnímat jako problém.
Pramálo nás pak překvapuje, když někdo na vysokém postu lže nebo někoho obviní ze zrady jen proto, že mu stojí v cestě. Že už je normální, když politik na kameru tvrdí, že to, co včera řekl, nikdy neřekl. Že je normální, když se někdo směje do obličeje spravedlnosti a tvrdí, že za všechno mohou ti druzí.
Tohle ale normální není, není to norma. Na lži, bezcitnost a mocichtivost nesmíme přestat reagovat. Tohle prostě není v pořádku 🙁 Je nutný si připomínat, že slušnost není slabost. Že empatie není naivita. A že mít moc neznamená mít pravdu.
Muži a ženy si často nerozumí, protože mluví jiným jazykem. Ne kvůli tomu, že jsou z Marsu a Venuše, ale proto, že vyrůstali na jiných pohádkách, mají jiné hormonální rozjezdy a odlišné způsoby, jak říct „miluju tě“.
K tomu přičti Instagramové rady o „pravé lásce“, emoční dědictví z dětství, pár neurodiverzních detailů, a máš koktejl, který za tebe ani terapeutka nedokáže vypít.
Místo pokusu o pochopení se hádáme, mlčíme nebo čekáme, že ten druhý přijde a přečte nám myšlenky. (Nepřečte.)
Všichni chceme lásku, všichni chceme pochopení, ale často končíme jako dvě postavy ze seriálu, který někdo špatně nadaboval.
Když se pak sejdeme v kuchyni, místo „jak ses měl“ zazní „proč jsi to zase neuklidil“ a odpovědí je „v pohodě“, což znamená přibližně „radši se už na nic neptej“.
Slova padají, ale každý slyší něco jiného. Nedorozumění totiž nezačíná doma v kuchyni, ale už dávno předtím. V pohádkách, filmech a v tom, co nám jako dětem říkali, že je správně.
Už od malička nás učí hrát role. Princezny mají sedět tiše, mile se usmívat a čekat, až je někdo zachrání. Princové jsou naopak vychováváni k tomu, že problémy řeší silou a rozhodností, hlavně ne slovy nebo emocemi. Plakat je slabost, a mluvit o pocitech? Jako by někdo přepsal scénář bez svolení.
Není pak divu, že muži a ženy komunikují odlišně. Muži často mluví jako zpravodajský kanál: stručně a bez emocí. Ženy naopak používají řeč hlavně k budování vztahů, sdílení emocí a porozumění. Řeší vztahy, rodinu, pocity, a hlavně chtějí slyšet, že je ten druhý chápe, žejo.
A tak i obyčejné „fajn“ nebo „nic“ může znamenat něco naprosto odlišného, než jak to zní:
Tyhle rozdíly v komunikaci jsou v nás hluboce zakořeněné generacemi stereotypů a pohádkových klišé. Kluci mají bojovat nebo mlčet, holky mluvit, mlčet ještě víc a nakonec brečet.
Co s tím? Naučit se mluvit jinak, naslouchat pečlivěji, odhalit vlastní vzorce chování, nebát se intimity. A hlavně se nesnažit opravit druhého, dokud pořádně nerozumíme sami sobě.
Vztah není olympiáda, kde se sbírají medaile za to, jak dobře plníme očekávání. Je to cesta, na které záleží hlavně na tom, s kým ji jdete. A pokud se dokážete držet za ruku i v mlčení, je to víc než tisíc dokonalých vět.
Zůstaňte, pokud i mlčení mezi vámi pořád znamená blízkost. A odejděte, pokud se vaše láska změnila jen v únavný seznam toho, co všechno je špatně.
Když mi řekne „fajn“, mám se bát? – Ano. Pokud vám to řekla žena, znamená to: „mám ještě dvě kapitoly připomínek, ale nechce se mi je číst nahlas“. Pokud muž, znamená to „nevím, co se děje, ale rozhodně nechci mluvit první“.
Je normální, že potřebuju po každé hádce karbanátek? – Ano. Nervový systém potřebuje tuk. Takže karbanátek je vlastně forma první pomoci. Nebojte se přikusovat i okurku – kvůli vyváženosti.
Existuje univerzální překladač partnerovy mimiky? – Ano – jmenuje se umělá inteligence. Zatím sice nerozpozná každé „nic“ znamenající „něco“, ale už teď vám AI může pomoct líp chápat emoce, zlepšit komunikaci nebo připomenout, že „mlčení“ není vždy mír.
Má můj partner telepatické schopnosti? – Ne. A vy taky ne. Proto doporučujeme mluvit. Sice je to nudné, ale efektivní.
Když říkám „Nic mi není“, proč čekám, že on/ona bude přesně vědět, co mi je? – Protože jste člověk. A protože ve skrytu duše toužíte po někom, kdo vás chápe i bez slov. Jen pozor – takové lidi najdete spíš ve fantasy románech než v reálných bytech.
Co se vlastně děje na úplném začátku vztahu? Mimo slov se do hry zapojí hlavně biologická pyrotechnika. Zamilovanost je totiž doslova chemický koktejl – mozek nám plave v adrenalinu, dopaminu a hormonech, které mají blízko k amfetaminům.
První fáze lásky vypadá jako pořádně divoká jízda. Bušící srdce, zpocené ruce, motýlci v břiše a tváře červené, jako když se poprvé ve škole bavíte s učitelkou v hodině o sexu.
Vědci tento stav dokonce přirovnávají k drogové euforii. My tomu říkáme: „On je tak… BOŽÍ!“
Nasazujeme růžové brýle. Partner nám připadá naprosto dokonalý, i když chrápe jako motorová pila nebo u nudlové polévky srká tak, že ohrožuje okolí.
Jenže jako všechno nádherně intenzivní, ani tahle chemická jízda netrvá věčně.
Postupně se vztah zklidňuje a hormonální ohňostroj první zamilovanosti přechází do další fáze. Dopamin a adrenalin, které stály za euforií a napětím, předávají štafetu endorfinům a oxytocinu.
Přichází pocit bezpečí, klidu a hlubší sounáležitosti. Oxytocin – známý jako „hormon objetí a důvěry“ – se uvolňuje při každém doteku, polibku i sexu. Posiluje vzájemnou důvěru, snižuje stres a podporuje otevřenou komunikaci mezi partnery.
Výměna této divoké chemické bouře za klidný „polštářek endorfinů“ znamená, že úvodní fascinace pomalu odeznívá.
Neznamená to ale konec lásky, právě naopak. V tu chvíli totiž vztah přechází do zdravější a stabilnější fáze. Když ohňostroj utichne, konečně zjistíme, že náš vztah nemusí být jen o hormony nabité euforii, ale hlavně o tom, jak si spolu doopravdy rozumíme.
Ne každý vztah, co skřípe, je nutně toxický. A ne každý, který je tichý, je hned bezpečný přístav. Láska není tabulka v Excelu, kde si můžete zaškrtnout políčko „funguje“. Někdy je to prostě soustava improvizací dvou lidí, kteří se snaží… a někdy už to prostě dál nejde.
Nezdravý (toxický) vztah poznáte snadno podle míry utrpení. Jsou v něm ponižování, manipulace, lži nebo pocit neustálého strachu. Jednoho dne se probudíte, podíváte se na partnera vedle sebe a místo milované osoby vidíte už jen zdroj vlastního neštěstí.
Když váš protějšek neustále kritizuje, uráží nebo zastrašuje a vy večer tajně pláčete do polštáře, nejde už o „občasnou hádku“, ale o varovný signál, že vztah překročil hranici a stal se toxickým.
Vedle toho existuje ještě varianta „prostě jen nekompatibilního“ vztahu. Ten nutně nemusí být dramatický ani bolestivý, spíš jen unavený a prázdný. Dva lidé si nemusí nutně ubližovat – možná si jen nemají co říct, nerozumí si v intimitě, nebo se jim nikdy nepodařilo najít společný zájem.
Jejich společné rozhovory připomínají vymačkaný pomeranč. Všechna šťáva už dávno vyschla, a zbyl jen nechutnej vnitřek.
Není to tragédie, jen znamení, že tihle dva zkrátka nejsou na stejné vlně. Takový pár se možná hádá méně než ten toxický, ale společné to štěstí taky nevybudujou.
Zůstat má smysl tehdy, když mezi vámi panuje respekt, vzájemná podpora a důvěra, která přetrvá i po Itálii 😊 V dobrém, důvěrném vztahu si lidé navzájem dopřávají prostor být sami sebou. Nikoho se nesnaží předělat podle svých představ. Jediné, co můžete a máte měnit, jste vy sami.
Zdravý vztah tedy znamená dávat bez přemýšlení, jestli něco dostanu zpět, přijímat partnera se všemi jeho zvláštnostmi a úchylkami, protože právě kvůli nim jste si toho druhého kdysi vybrali 😊
A pak jsou tu vztahy, kde jeden z vás (nebo oba) nehraje podle běžného notového zápisu. Když máte ADHD, autismus, jste hypersenzitivní nebo jinak neurodiverzní (tedy když váš mozek zpracovává svět jinak než většina), vztah se neřídí příručkou. Může jít i o poruchu osobnosti, úzkostnou poruchu, Tourettův syndrom, OCD nebo bipolární poruchu. Možná to někdy připomíná improvizovaný jazz. Někdy geniální, jindy úplně mimo rytmus.
Každý vztah s neurodivergentním člověkem je jiný. Ale u některých diagnóz se opakují vzorce, které mohou být pro partnera matoucí, někdy i bolestné, pokud jim nerozumí. Nejde o výmluvy, ale jiné uspořádání v hlavě. Níže najdete čtyři příklady, se kterými se můžete setkat.
Například:
Ne každý, kdo potřebuje pochvalu, je narcista. Ne každý, kdo má proměnlivou náladu, trpí poruchou osobnosti. Ale pokud partnerovo chování dlouhodobě bolí, je dobré hledat vysvětlení, a případně i pomoc.
Poruchy nejsou výmluva. Ale mohou být vysvětlením, proč partner jedná „jinak“. Každá z těchto poruch má jiné příčiny, biologické i psychické. Terapie, pochopení a velká dávka trpělivosti mohou vztahu pomoct přežít. Ne každý vztah obstojí. Ale ten, který ano, bývá hlubší než všechny příručky.
S neurodiverzitou přichází výzvy. Emoční přetížení, rozdíly v potřebách, jiné tempo. Ale také hlubokost, autentičnost, jiný způsob vnímání světa. Někdy to znamená učit se nový jazyk, beze slov. A často to znamená přestat očekávat normálnost a začít hledat pravdivost. A pokud někdo miluje váš mozek takový, jaký je, držte se ho.
Fyzický kontakt není jen milý bonus ve vztahu. Je to hořák, na kterém se vaří láska. Když se líbáme, objímáme nebo mazlíme, aktivují se v těle oxytocin a další „hormony blízkosti“. Ten pocit bezpečí v náruči druhého není magie, je to biochemie.
Každé vřelé obejmutí snižuje stres, krevní tlak i napětí. Posiluje důvěru. Sex a mazlení navíc spouští uvolňování endorfinů a prolaktinu. Hormonů dobré nálady a klidu.
Intimita tak tělu i mozku připomíná: tady je láska, tady je bezpečno.
V dlouhodobých vztazích mají velkou moc maličkosti. Pohlazení po ruce. Polibek na uvítanou. Úsměv v koupelně. Všechny tyto drobné doteky vytvářejí blízkost, díky které se dá i po letech najít cesta zpět k sobě.
Vztah bez tělesné blízkosti dříve nebo později vysychá. Každá intimní chvíle, každé přitulení je investicí, která se úročí důvěrou a něhou. A důvěra je základ, na kterém se dá stavět všechno ostatní. Tak si na blízkost najděte čas. Dřív než vám začne chybět ❤️
To, co jsme si odnesli z dětství, s námi často zůstává i ve vztazích. Nejen vzpomínky, ale i nevyslovené vzorce – jak se hádat, jak milovat, jak (ne)mluvit o emocích. Doma jsme se často naučili, jak nedělat vztahy. A tyto staré programy pak bezděčně přehráváme znovu.
Pokud jste vyrůstali v domácnosti, kde se problémy řešily křikem a výčitkami, možná dnes i banální neshoda spouští lavinu.
Nebo naopak – pokud doma na hádky nikdy „nebyl prostor“ a každý konflikt se zametl pod koberec, mohli jste si osvojit strategii ticha.
Ve výsledku pak dospěle balancujeme mezi přehnanou výbušností a úzkostlivým vyhýbáním se konfliktům. Jenže to nejsou naše volby – to jsou dávné návyky. A pokud jsme v té první škole vztahů nedostali ani učebnici, je úplně v pořádku ji hledat až v dospělosti, třeba u terapeuta.
Dítě, které vyrůstalo v nepředvídatelném prostředí – s častým stěhováním, psychicky nepřítomným nebo emočně nedostupným rodičem – si může do dospělých vztahů přenést nejistotu. Láska pak může být prožívána jako něco nestabilního, zmateného, někdy dokonce ohrožujícího.
Naopak děti z prostředí plného doteků, přijetí a předvídatelnosti si často nesou schopnost tvořit bezpečný prostor i pro druhého. Jinými slovy, naše představa „normální“ lásky má kořeny hluboko v dětství.
Často se zamilujeme do lidí, kteří nám něčím připomínají naše rodiče. Ne proto, že bychom chtěli opakovat jejich chyby, ale proto, že to známé v nás budí dojem bezpečí. Jenže známé nemusí být zdravé. A tak se s každým novým vztahem snažíme „napsat příběh jinak“, ale nosíme si pořád stejný batoh.
Ten batoh obsahuje věty, které jsme doma slýchali pořád dokola: „Vydrž, jinak budeš sama.“ „Nepřeháněj.“ „Hlavně to nepokaž.“ A my je pak opakujeme, i když nám dávno nepatří.
Z dětství si neseme (snad trochu) sebevědomí, ale často hlavně pochybnosti a strachy. Dítě, které zažilo vztah jako boj o pozornost, o klid nebo o uznání, se v dospělosti může spokojit s partnerstvím plným ticha, napětí nebo pocitu viny. Protože někde uvnitř šeptá známý hlas: „Zůstat je jistější než ztratit.“
Zeptejte se sami sebe: Zvolili byste dnes stejný přístup, kdybyste se mohli vrátit v čase? Pokud ne, možná je čas nechat staré vzorce odejít. A vytvořit si vztah podle svého, ne podle dětské zkušenosti.
Nejtěžší otázka všech vztahů: zůstat, nebo odejít? Na jedné straně vás drží ranní káva ve známém hrnku, společné vtípky a pohodlí, které se hřeje jako stará deka. Na druhé straně však může tiše mizet úcta, spontánnost i pocit, že jste opravdu viděni.
Kdy už přestat s milostným vřískotem a stát se samostatným jedincem? Zůstaňte, pokud hrajete za jeden tým. Když vás hádky sice občas vyčerpají, ale přesto si oba přejete věci napravit. Když víte, že váš boj není proti sobě, ale spolu – za vztah.
Zůstaňte, pokud vedle vás stojí někdo, kdo uznává vaše hranice, bere vás vážně a dokáže říct: „Promluvme si.“
Když se partner začne chovat jako hlavní hrdina survival show:
Tohle není „náročná fáze vztahu“. To je pomalý rozklad sebeúcty. Neudržujte vztah jen proto, že jste v něm už dlouho. Neskákejte přes palubu až tehdy, kdy už je loď pod vodou. Skočte dřív.
Zůstaňte, když…
Odejděte, když…
Pokud toužíte po vztahu, který vám doma nikdy nikdo neukázal, nebojte se ho najít. Klidně jinde. Klidně znova. A klidně od začátku.
Slova samy o sobě sice vztah nezachrání – ale bez nich to nejde. I ta nejskrytější láska potřebuje čas od času zaznít nahlas. Proto tu je malý seznam vět, které mají sílu otevřít, uklidnit nebo znovu propojit.
Místo přerušování nebo hádání, co tím partner vlastně myslí, zkuste obyčejnou zvědavost.
„Řekni mi víc o tom, jak ses u toho cítil.“ Je to jemné, ale silné. Ukazujete tím, že vám záleží – a že jste ochotní naslouchat, i když nerozumíte hned.
Klasické já-věty. Fungují. Namísto výčitek „Ty mi pořád děláš tohle!“ řekněte:
„Cítím se zmateně, když spolu nemluvíme. Můžeš mi říct, co tě trápí?“
Nepřicházíte s útokem, ale s vlastní pravdou. A tím dáváte šanci druhé straně zareagovat, ne se jen bránit.
Nejen po víně a večeři. Ale i po hádce, nebo když den nestál za nic. Tahle věta má sílu. I obyčejné: „Jsem s tebou. Záleží mi na nás.“
V krizi znamená víc než tisíc vět. Připomíná, že nejste soupeři – ale tým, co táhne za jeden provaz.
Pochvala, která není klišé.
„Vážím si, že jsi dneska zvládl ten rozhovor s kolegou.“
„Vážím si, že jsi napsala ten článek o mém školení.“
Uznání, i to drobné, zanechává stopu. Zpřítomňuje lásku. A připomíná, že si nejsme samozřejmostí.
Vzpomínky jsou most. Když ho přejdete spolu, vybaví se vám, proč jste se do sebe zamilovali.
„Vzpomínáš, jak jsme v tom lijáku dojídali pizzu pod mostem?“
„Pamatuješ, jak nám tenkrát málem uletělo letadlo?“
Tyhle příběhy neslouží jen k pobavení. Pomáhají udržet pocit my. Připomínají, že i dneska můžete být spolu hrdinové jednoho filmu.
Vztahy po třicítce a dál už nebývají jenom romantické love story ani studna utopených nadějí. Jsou to každodenní rozhodnutí. Aby fungovaly, musíme se překonávat. A učit se rozumět i tomu, co druhý neřekne nahlas.
Zůstáváme tak trochu neprofesionálními lingvisty. Snažíme se dekódovat nářečí lásky a doufáme, že mu jednou porozumíme. Jenže v určitém věku, kdy toužíme hlavně po svobodě, klidu a smyslu, začneme chápat, že každý zpíváme trochu jinou písničku. A že když se nám podaří trefit do stejné melodie, může z toho vzniknout něco opravdu krásného.
A když už si nerozumíme? Můžeme se nad tím spolu zasmát. Neporozumění totiž není konec světa. Je to jen další pozvánka. Ke snaze porozumět si víc ❤️
Jak poznám, že mám odejít? – Když už víc mluvíte se svým zubním kartáčkem než s partnerem. A když i ta zubní pasta má víc empatie než on.
Je normální, že mě přitahuje někdo, kdo chápe moje memy? – Ano. Sdílený smysl pro humor je silnější než pekáč buchet. Navíc nikdy nezestárne, stane se ještě zábavnější s věkem.
Mám pocit, že náš vztah je jako vařená brokolice. Co teď? – Zkuste trochu koření – nebo si přiznejte, že tenhle recept vás už nezasytí. A klidně začněte znova se sendvičem.
Když už se nemilujeme, ale máme hypotéku, co se doporučuje? – Emoce: terapie. Praktické otázky: notář. Ale hlavně – nenechte si lásku udusit ročním výpisem z účtu.
Co je na vztahu to nejvíc dospělé? – Že někdy radši ustoupíte, než abyste měli pravdu. A že včas umíte říct „promiň“, „děkuju“ a „pustíme si dneska něco veselého?“.
Kypr je ostrov, a zvláštní už tím, že se tam jezdí vlevo, což je připomínka britského impéria, která vás nutí podvědomě řidiče kontrolovat, jestli opravdu vědí, co dělají 😊
Zdejší lidé žijí s nevídanou intenzitou, na plný plyn i z plných talířů. Záhy po příjezdu zjistíte, že místní gastronomie zahrnuje nejen omračující zážitky, ale také nebezpečí v podobě neustálého přejídání. „Mají tady jako přílohu hranolky?“ ptáte se s úzkostí a doufáte, že tohle gastronomické barbarství neovládne váš pobyt. Přeci si nebudete plýtvat prostorem v žaludku něčím takovým.
Larnaca je město protikladů. Výtečné restaurace nabízejí malé zázraky v drobných miskách a talířích, což by teoreticky mohlo omezit přejídání, ale vše je vykompenzované množstvím, takže od stolu se nakonec valíte jako člověk, který právě zkonzumoval celý svět. A tak se přejedení přemisťujete z bodu A do bodu B a snažíte se trefit do úzkých uliček plných toulavých koček, pozorujete domy, které by mohl kdosi opravit, ale proč vlastně kazit ten půvab, a pak je tu samozřejmě moře, které už teď v květnu voní létem.
Krásně jsme jedli, pořád a bez ustání. Hummus, smažený květák s dokonalým kořením, osvěžující tzatziki, poctivá kuřecí polévka a pikantní klobásky – každé sousto otřáslo mými dosavadními gastronomickými jistotami. Obzvlášť památná byla libanonská večeře v Maqam Al-Sultan. Objednali jsme si v dobré víře menu pro 2. Zřejmě ho sestavil někdo, kdo rád vidí, jak lidé zoufale bojují s kapacitou svých žaludků. Tabbouleh, Fattoush, kuřecí křidélka, brambory, falafel a především petrželový salát, který bych jedla od rána do večera.
Pokračovat ve čtení →
Holt chceš někdy někde sakumprásk použít slova jako věta, meta nebo sketa, až je z toho konec světa 🙂 🤷🏼♀️
Kdybys odpověděla na všechny moje otázky světa,
nebyl bych nikdy tvoje meta.
Stačila by asi jen jedna věta,
a já bych neměl pocit, že jsem sketa. Vím.
Sorry, ale myslím si, ne chvilku, ale léta,
že jsi tak nějak zvláštně cáklá, až řek bych ujetá.
A taky to o Tobě říká můj syn i Tvá prateta.
Myslím, že kdyby přišla ta jedna věta,
spadla by konečně ta Tvá zhasínající kometa.
Do Země by to napálila moje Midplus raketa,
a pak by konečně shořela tahle přelidněná Planeta.
Takže vlastně vidím, baby, že žádná jediná věta,
nezabránila by nezvratitelnýmu konci našeho Světa.
(Checklist, který vám zachrání víc večerů, než si myslíte.)
Drazí muži,
ženy si někdy přejí kytku. Ne proto, že by nevěděly, co s rukama. Ne proto, že bez ní uschnou. Ale protože jim to říká: „Myslel jsem na Tebe.“
Ne, my ženy nečekáme pugét každý pátek ve 18:00. (I když… kdybyste chtěli, nebudeme vám bránit.) Ale někdy. Občas. Prostě proto.
A protože máme podezření, že kytky se u některých z vás v hlavě automaticky řadí vedle přípravy daňového přiznání nebo výměny filtrační vložky, pojďme si to rozebrat. Racionálně.
Barák není prdel, to jo,
často chceš zdrhnout, třeba do ZOO.
A třeba, když voda neteče,
hledáš v trubkách zádrhel, a navíc, v kleče!
A třeba když žárovka v noci bliká,
to je teprv panečku panika!
A třeba když myslíš, že jaro je tu, a bez topení to půjde,
venku zas sakra práce dost přituhne!
A třeba když konečně všechno večer ztichne,
častokrát ti ze všeho v oku tikne,
A třeba když láká tě kavárna, ne ne, tohle je tvá karma!
Jestli byl tvůj sen velká farma, na malé chalupě u lesa zjistíš, jax marná!
S láskou chalupě
My ženy i muži si často lámeme hlavu nad tím, co dát dětem k snídani, svačině nebo večeři. Mám řešení!
Jmenuje se sendvič. Ale říkejme mu klidně toast, i když se jedná spíše o „dvojchlebovou“ záležitost (technicky vzato jde o zapečený sendvič se dvěma krajíci chleba). Tento sendvič je navíc s volským okem.
Dávejte pozor, je to rituál, čiré umění!
Volské oko opečte trpělivě, ideálně s výrazem zenového mnicha.
Vrstvěte v tomto pořadí: máslo, Amálka (šunka, ne dcera), okurka, kečup, volské oko a sýr. Přesně takhle, jinak se zhroutí vesmír
A pak opatrně zavřete. Sendvič se v přístroji peče sám. A čekejte. Občas můžete přitisknout sendvičovač k sobě, protože zjevně chvátáte. My si většinou pomáháme i hypnotickým pohledem.
A pak to přijde. Vůně. A výkřik: Jsi ta nejbáječnější máma!
Volské oko zachraňuje matky i příští generace! 
Pár dní v Krakově. Viděli jsme staré město, židovskou čtvrť, holuby v takovém množství, že kdyby se domluvili, můžou převzít vládu nad městem, a draka pod Wawelským hradem, který sice chrlí oheň, ale vypadá, že to dělá spíš z povinnosti než radosti Taky jsme pluli po Visle 
a navštívili spoustu kaváren a skvělých restaurací @kolanko6
Děti byly nadšené. Jak by ne, bublinkové vafle a mléčné shaky byly boží My jsme cestování s dětmi ustály s úsměvem, i když to někdy znamenalo balancovat mezi hezkými momenty a okamžiky, kdy raději vypnete mozek, protože poslední dítě ze čtyř právě oznámilo, že už se mu taky něco nechce nebo toho chce naopak moc
Jsme generace, co krvácí víc a přitom přežije! A ne, nemluvím o stavu bankovního účtu po Vánocích. Naše prababičky zažily kolem dvou stovek cyklů, zatímco my klidně i dvojnásobek. Proč? Dřív se menstruace často přerušovala těhotenstvím, dlouhým kojením nebo fyzickou zátěží, zatímco dnes si jedeme hormonální horskou dráhu bez přestávky. K tomu se menarché posunula na mladší věk, menopauza na pozdější a životní styl ovlivňuje i samotné cykly. Plus některé z nás je nemají pravidelné vůbec. Takže ano, tenhle výpočet berte s rezervou – spíš jako hravou (a trochu krvavou) matematiku než přesnou vědu. A když už jsme u toho: není divu, že se občas cítíme vyčerpané. Moderní ženy zvládají nejen víc cyklů, ale i práci, rodinu a život vůbec. A i když se tomu smějeme, někdy bychom si zasloužily spíš medaili než jen čokoládu pod dekou. 🙂
Nebylo to tak, že by se prababičky s menstruací narodily a pak ji na protest proti patriarchátu přestaly provozovat. Jen prostě otěhotněly dřív, rodily děti jak na běžícím pásu, dlouho kojily a menstruaci měly jen tak na připomenutí, že existuje. Když k tomu přičteme pozdější začátek menstruace a ranější menopauzu, dá se říct, že prababičky prostě skoro nekrvácely.
Kelly s Jackem flirtovala. Ale ne jen tak ledabyle. Byl to ten typ flirtu, kdy by voyo mělo zahlásit: „Lily a Vinca si na tuhle scénu odejdou čistit zuby!”
Na pozadí hrála hudba tak svůdná, že by se vám samovolně rozepnuly knoflíky na košili!
A pak to přišlo. Kelly se se na Jacka usmála: „Udělala jsem si dlabanec. Dáš si se mnou?“ A svět #duolilyvinca se zastavil: „Mami, co je to dlabanec?!“
Pokračovat ve čtení →
Některé dny jsou prostě víc nepříjemný a klouzavý. Silnice v naší vísce se včera rozhodla stát kluzištěm, auto si vybralo režim neovladatelnosti a já se ocitla na křižovatce s nulovou kontrolou nad svým osudem. Naštěstí ostatní řidiči měli lepší plány než účastnit se mého neplánovaného zimního driftování
Auto večer přidalo bonus a zahlásilo chybu motoru. Proč ne, žejo? Nechtělo se mu ani těch pár kilometrů domů. Takže jsem jela s nadějí a modlitbou, která evidentně zabrala a já večer zaparkovala auto rovnou před servisem.
Ten den zachraňovaly jen drobné radosti! Řadím mezi ně navlíknutí si nespárovaných, tzv. single ponožek na vlasy a pokus vymáčknout z nich druhý den řekněme až pudlovský kudrliny. Sice mi ponožky zapříčinily neklidný spánek, který zapříčinil dnešní pád na ledu, když jsem ještě pořád s ponožkami (schovanými, samozřejmě) hrdě kráčela odevzdat šikovnému mechanikovi klíčky od auta, no co!
Teď se učím jezdit vlakem, ještě chvíli natřásám kudrlinami… než mi těsně před výstupem díky počasí definitivně spadnou