Na narozeniny prvního listopadu Marek přijel. Po tom všem, po Gdaňsku, po balkonu, po tom, jak ho smazala a zase si ho přidala, prostě přijel, a Laura zjistila, že je za to vděčná tak, že se za tu vděčnost trochu styděla. Měla radost z toho, že někdo dorazil. Z holého faktu, že se objevil. Laťku si za ty roky položila tak nízko, že už se málem dala překročit vleže.
Vzala ho do Tábora, k Bráně času. Je to taková místní atrakce, co slibuje, že na chvíli zastaví procházející, a Lauře to v tu chvíli přišlo přesně jako služba, kterou potřebuje. Lezli s dětmi po prolézačce, vyfotili se v bronzovém fotokoutku u rušné křižovatky, co dělí staré město od nového, a o kousek dál byl prý ukrytý stroj času, kterým se dalo ocitnout až v roce 1431. Děti stihly při cestování časem položit stovky otázek, Laura sotva dopila první letošní svařák, a bylo to hezké, obyčejně, rodinně hezké, ten druh odpoledne, po kterém se večer dobře usíná.
A celou tu dobu si přála jedinou věc, na bránu času ne moc skromnou. Aby to šlo opravdu zastavit. Aby se ten den, kdy přijel a smál se a držel děti za ruku u prolézačky, dal vzít a zarámovat a nechat tak, dřív než přijde to, co po hezkých dnech u nich vždycky přišlo. Protože čas obvykle nejde pozpátku a nejde ani stopnout, ať si o tom Tábor tvrdí co chce, a ona to věděla. Věděla, že tenhle den je výjimka, ne nový režim. Že zítra nebo za týden bude zase mlčet do prázdna nebo balit kufr někam sám.
Pak byla Dánská dívka. Lístky do divadla na Fidlovačce koupila dávno dopředu, místo vedle sebe mu držela celé týdny, napsala mu k tomu, že tam na něj čeká, pokud do té doby nezanikne svět. Svět nezanikl, oni se zatím taky pořád ještě nerozpadli, tak seděli vedle sebe ve tmě sálu a dívali se na příběh o někom, kdo se pomalu měnil v někoho jiného, až ho ten původní člověk přerostl. Laura během toho párkrát zatěkala pohledem k jeho profilu ve světle z jeviště a napadlo ji, jestli i oni dva nehrají něco podobného. Jestli ten Marek, do kterého se zamilovala, ještě někde je, nebo jestli ho ten druhý, novější, taky někde po cestě přerostl.
Ten podzim byl najednou skoro klidný. Přijel na narozeniny, vzal ji do divadla, tedy ona jeho, drželi se za ruce, a Laura si dovolila pár týdnů věřit, že snad přešli do tišších vod. Jen v koutku hlavy jí pořád ležela ta brána času a její marný slib. Že to, co se nedá zastavit, se aspoň dá chvíli předstírat, že stojí. A že ona ten svařák v ruce držela tak pevně právě proto, že tušila, že tenhle teplý, obyčejný den je z těch, co si člověk schovává dopředu. Pro horší časy, o kterých ještě neví, kdy přijdou, ale ví, že přijdou.
