I po Gdaňsku jeli do Banátu. Rozešli se v červenci a v srpnu spolu odjeli na dovolenou, protože tak zamotané to bylo. Banát byl odjakživa jejich, jejich svoboda, to jediné místo, kam se vždycky vešli i tehdy, když se jinde nevešli nikam. Koženou bundu si schválně nechala u něj až do téhle cesty. Den předtím se ještě potkali, na pivo, na letní Letnou, jako dva lidé, co se rozešli a nevědí, jak to mají dělat.
A v Banátu to chvíli zase bylo. Dvůr, víno, muzika, noci, kdy vzduch voní jinak. Milovali se a bylo to hezké, a Laura tomu na pár dní zase uvěřila, jako vždycky. Ten starý pocit, že tady to pořád funguje, že se sem dá utéct před vším, co je jinde rozbité.
Jen tu první noc se opila o trochu víc, než chtěla. Marek ji odvedl do stanu a nezůstal s ní. A ona pak ležela sama pod plachtou a v noci brečela tak, že vzbudila ostatní. I tady, na jejich jediném místě, kde si byli vždycky jistí, nakonec usínala sama a plakala, aby ji slyšel někdo cizí, když ne on.
Při odjezdu, ještě v autobuse, než přesedli na vlak, mu to řekla. Že ho miluje, ale že s ním už být nemůže. Že by spolu mohli zůstat aspoň milenci, a poslala mu k tomu odkaz na svůj starý text o definicích, které nemají smysl. Trochu si tím šťourla do toho, za co ji předtím považoval, do těch jeho škatulek, holka, kámoška, přítelkyně, do slov, kterými ji léta řadil sem a tam. Řekla to klidně a skoro i s humorem, jako žena, která konečně ví, co chce a co už nechce.
Pak přišel vlak. A v noci se stalo to ostatní.
Chtěla si k němu lehnout. Obejmout ho, přitisknout se, usnout u něj, tak jak to chtěla pořád, i v rozchodu, protože ho pořád milovala. Vadilo mu to. Na tom úzkém lůžku mu to vadilo, a místo aby ji odsunul slovem, shodil ji a vytáhl z kupé za vlasy. Za vlasy, ven na chodbu vlaku, jako se táhne pytel. Ve vedlejším kupé byl Radek a Laura dodnes neví, co slyšel a co viděl. Měla pak modřiny po celém těle. On škrábanec pod okem.
Domů si přivezla tělo, na kterém bylo všechno vidět, a ona je celé týdny zakrývala. Rukávy, dlouhé kalhoty, šátek. Nejdřív hledala chybu u sebe. Co jsem dělala, čím jsem ho vyprovokovala, kde jsem přitlačila, kdy jsem měla mlčet. Tak ji to naučil za ty čtyři roky, hledat vinu vždycky nejdřív ve vlastních rukou.
A pak přišla jeho zpráva. Jeho verze. Dlouhá, klidná, přesvědčivá, a Laura ji četla a skoro jí uvěřila. Skoro. Bylo to napsané tak chytře, že se v tom její bolest někam ztratila a zůstal jen on, nepochopený a ublížený.
Tak s tím textem udělala to, co by ji rok předtím nenapadlo. Vložila ho do té umělé inteligence, do toho stroje, ve kterém Marek žil. A stroj jí to přečetl jinak než ona. Osobní útok, napsal. Falešné dilema. Jednostranné vyprávění. Manipulace. Generalizace. Vyjmenoval to věcně, bez citů, jako diagnózu, a Laura seděla nad displejem a poprvé měla černé na bílém to, co její tělo vědělo dávno a co si hlava nedovolila. Potřebovala stroj, aby uvěřila vlastním modřinám.
A pak udělal něco, co jí vyrazilo dech. Napsal jí, ať mu poradí, jaký je správný postup, když na tebe někdo úplně opilý dvakrát v noci zaútočí ve společném kupé. On. Ten, kdo ji vytáhl z kupé za vlasy, se ptal, co se dělá, když tě někdo napadne. Udělal z ní opilou útočnici a ze sebe oběť. A Laura se místo toho, aby mu to vrátila, přistihla, jak se brání. Že nikoho nenapadla. Že jen potřebovala blízkost a že on z té její blízkosti měl úzkost. Že není útočník, co ho přišel okrást. Bránila se z obvinění, které neměla nést. A teprve uprostřed toho se zarazila a podívala se na svoje paže. Mám plné tělo modřin, napsala. To už není rozdílná potřeba blízkosti. To je nepřiměřená reakce.
Nejhorší ale nebyly ty modřiny na ní. Nejhorší byly děti. Dcera se od Banátu už podruhé zeptala, jestli zas někdy uvidí Marka, a Laura s ní kvůli tomu všemu začala chodit na terapii, aby neměla tolik keců, když za ním nebo s ním někam jede. Napsala mu to. Že neví, jak bolí, když děti objeví další modřinu a kroutí hlavou, co se zas dělo. Že jediné promiň, na které si za celé čtyři roky vzpomíná, bylo kdysi v Bari, kde ji nechal a druhý den řekl, choval jsem se jako vůl.
Pár dní nato jí napsal, že je moc dobrý člověk, že si jí váží a má ji rád.
A Laura, místo aby se zase rozplynula, napsala zpátky něco, co by před rokem neuměla. Že je skvělá nádherná ženská, která chce, potřebuje a zaslouží si lásku. A že je naprosto nejúžasnější v posteli.
Bylo to poprvé, co na jeho mám tě rád neodpověděla díky, ale tím, kdo je. Modřiny na pažích za pár týdnů zežloutly a zmizely. Ty starší, co neměly barvu a nešly zakrýt rukávem, si nechávala mnohem dýl. Ale poprvé aspoň věděla, že tam jsou. Že je má. Že si je nevymyslela.
