Po Banátu měla být hotová. Po modřinách, po tom vlaku, po té noci, kdy ji vytáhl za vlasy, měl být konec. Každý normální člověk by řekl dost. A Laura to dokonce zkusila. Potkala někoho jiného. Rychlého, snadného, milého, někoho, kdo odpovídal na zprávy a kdo by nikoho nikdy netahal za vlasy. Na chvíli si říkala, že takhle by to mohlo vypadat, být s někým, kdo je prostě hodný.
A pak ho nechala. Protože chtěla Marka. Toho, co jí ublížil. Neuměla to vysvětlit, ani sobě ne, a to ji děsilo nejvíc, mnohem víc než ty modřiny. Že umí pustit hodného člověka a vrátit se k tomu, kdo jí natloukl.
A tak se k sobě zase přibližovali, jako vždycky. Na svatbě jejich kamarádky se domluvili, že tam budou spolu, a byli, hezky, smáli se, drželi se, a o Banátu nepadlo ani slovo, jako by ty modřiny patřily někomu úplně jinému. Předtím jí napsal to svoje.
Že přece ví, že ji má rád, ale že spolu nezvládají existovat a dopadá to pokaždé hůř a hůř. Že jestli nechce na svatbu kvůli tomu, že tam bude on, ať jde klidně sama. A Laura mu odepsala, že rád, dokud ji nemá v životě. Že vztah neumí, sám to říkal. Že ať si příště radši najde nějakou bez dětí.
Říkala to čím dál ostřeji. A stejně přišla. Stejně si k němu sedla, stejně ho objala, stejně jela na Nebál a stejně se tam milovali tak, že to celou cestu domů v pohodě uřídila i přes únavu, protože z krásného milování má člověk euforii na tři sta kilometrů.
Po jedné z těch nocí, v nějakém pronajatém bytě, měla pocit, že si zase přivezly štěnice. Ráno našla na noze pár štípanců, pak další, jeden, dva vedle sebe, ty drobné rudé tečky, co přijdou potmě a nikdo je nevidí. Napsala mu, ať všechno vypere, povlečení, všechno. A on jí odepsal, že se to nepočítá, protože ona si přece umí vyvolat i nemoc psychosomaticky. Že to možná žádné štěnice nejsou, jen se zase rozhodla vypadat nemocně.
Laura se tomu zasmála, hořce, po svém. Ano, napsala mu, běžně mám zábavu vypadat jak hodně nemocná. A bylo to celé v té jedné větě. Že ji něco kouše potmě, že to má na kůži černé na bílém, a on jí klidně řekne, že si to dělá sama. Přesně tak, jako jí řekl, že modřiny jsou rozdílná potřeba blízkosti. Pokousal ji a tvrdil, že si to vymýšlí.
Štěnice jsou na tom zákeřné, že je málokdy uvidíš. Cítíš jen ty štípance ráno, svědí, pálí, a člověk vedle tebe ti řekne, že tam nic není, že to máš z hlavy. A ty se nakonec přistihneš, jak si fotíš vlastní nohu, abys měla čím dokázat, že tě fakt něco kouše.
Ležela pak vedle něj, poštípaná, na houbičkách, šťastná, a věděla úplně všechno. Věděla o modřinách, věděla, co řekl ten stroj, věděla, že hodný člověk, kterého pustila, by tohle nikdy neudělal. A stejně byla tam. A nejvíc ze všeho ji děsilo, že už ani nepoznala, jestli to, co ji v noci kouše, jsou štěnice, nebo on. A že ať to bylo cokoli, vždycky jí někdo řekl, že si to vyvolala sama.
