Dítě dorazí ze školy s koulí z matiky. Když se nadechnete k nutnému kázání, dostanete pravděpodobně odpověď: „Ale mami, pětku dostali úplně všichni!“
Znáte to? Já myslím, že jo… 
Ale nemusíme si nic nalhávat, nejspíš jsme to jako děti dělaly taky.
Je to geniální způsob, jak odvést pozornost od vlastního průšvihu k selhání někoho jiného nebo rovnou celého kolektivu
Jenže jako rodiče jsme v tomhle máme jasno: „Ostatní děti mě nezajímaj, teď řešíme tebe,“ vracíme úder. A funguje to, z toho většinou není úniku!
Problém nastává ve chvíli, kdy tenhle dětský trik (dříve „já o voze, ty o koze“, vznešeně se tomu říká whataboutism – nebo „acoty-ismus“ ), povýšíme na komunikační standard v dospělém životě.
V politice, v práci, a co hůř, ve vlastním obýváku.
Zkuste si tu scénu představit:
Zdena: „Hele Jaromíre, ten kohoutek už regulérně stříká. Měl jsi ho opravit už v úterý.“
Jaromír (vytahuje pomyslný archiv z roku 1998): „No jo, ale vzpomeň si na tu prasklou hadici, cos ji nechala zapnutou na zahradě celý týden! Studna byla bez vody, semínka byla až u sousedů, pamatuješ?“
Najednou se Zdena musí obhajovat za historickou nehodu s hadicí. Jaromír vyhrál. Odvedl pozornost a kohoutek může klidně stříkat dál!
Zdena si jen povzdechne a kohoutek už radši nepřipomíná, aby se nedozvěděla, co všechno ještě v minulém století pokazila.
Nebuď jako Zdena! Buď jako zaseklá gramofonová deska!
„Dobře Jaromíre, k mé hadici se vrátíme u večeře, ale teď řešíme kohoutek. Kdy ho opravíš?“
Žádný hřích z minulosti nespraví to, co smrdí (nebo stříká) v přítomnosti. Nenechte se vypnout 
