Na Timudej měli jít spolu. Byla to jejich kapela, tak jako byl Banát jejich místo, a Laura ještě pár dní předtím věřila, že tam budou stát vedle sebe. V Gdaňsku ho totiž mezitím zablokovala a po tom, co ho pak viděla v televizi na balkoně, ho i smazala. Byl konec, pak nebyl, a na Timudej nakonec přišel každý zvlášť, se svými lidmi. Celý večer se v tom sále míjeli. Viděla ho přes hlavy ostatních, on viděl ji, a ani jeden neudělal ten krok přes parket.
Společní známí to viděli. Jeden se k ní naklonil a zeptal se, co se mezi nimi vlastně děje, a Laura, která uměla pojmenovat skoro všechno, jen pokrčila rameny. Jak to říct, aby to neznělo jako od bláznivé. Že se rozešli. Že stojí patnáct metrů od muže, kterého celý večer míjí a po kterém se jí zároveň stýská tak, že to skoro není k vydržení. Napsala mu pak, ať si najde, co je holka z festivalu, jako by ho posílala někam, kde se o ní dočte víc, než kolik jí kdy dovolil říct nahlas.
A pak nevydržela. Druhý den se prostě zvedla a šla k němu, beze slova předem, jako jde tělo za tím, co zná, i když hlava ví svoje. Když stála proti němu, roztřásla se. Po celém těle, tím třesem, co je napůl zima, napůl strach a napůl úleva, i když to dohromady dělá tři poloviny a nedá se to spočítat. Přitáhl si ji k sobě a objal ji. A ona se nechala obejmout, protože tělo, které ho celý večer míjelo, ho najednou zase mělo. Zůstala u něj pár dní. U muže, kterého před pár dny vymazala ze života, zase vařila kávu a spala v jeho posteli, jako by se ten celý zlomený podzim nikdy nestal.
Jednu noc mu při pohledu na osvětlené město řekla větu, kterou v sobě nosila dlouho. Pojď si udělat vztah podle sebe. Takový, jaký by vyhovoval nám oběma. Řekla to bez nároku, skoro mírně, jako se podává ruka. Marek mlčel, ale tentokrát to bylo jiné mlčení, ne to odmítavé, spíš mlčení člověka, kterému zrovna došlo, že mohl něco ztratit. A Laura se toho mlčení chytila jako každého náznaku, co jí kdy dal, a uložila si ho mezi důkazy, že to ještě má smysl.
V autě domů počítala, kolikrát už ho za ten jeden podzim ztratila a zase našla, smazala a zase si přidala, a vyšlo jí, že se to spočítat nedá, protože to nikdy doopravdy neskončilo ani nezačalo. Napadlo ji, že ona mu pořád nosí to svoje pivo, obyčejné, klidné, na celý večer, zatímco on pořád mluví o tom, jak jí to hezky udělá. Že každý z nich celé čtyři roky mluví o něčem jiném a oba si myslí, že o tomtéž. A nejhorší na tom bylo, že to věděla, a kdyby napsal teď hned, otočila by auto a jela zpátky.
