Ženské komuny s dětmi. Utopie, realita a feministické sny

Bylo půl třetí ráno, seděly jsme na gauči s prázdnou lahví vína a ona řekla: „A co kdybychom koupily ten statek společně a žily tam všechny?“ Zasmály jsme se. A pak jsme se přestaly smát…

Samozřejmě tomu nápadu předcházel pečlivý rozbor vztahových, rodinných, pracovních, životních, sexuálních a vůbec všech příležitostí a výzev 🙂

Ženská komuna. Děti, udržitelnost, velký statek. Radost, smích, emoce, pomoc, ramena na vyplakání.

Může ženská komuna s dětmi opravdu fungovat?

Jak ženské komuny fungovaly v historii? A jak fungují dnes?

Když utopie narazí na realitu

Pouštíme se do toho naplno: ženské rituály, bio-eko-raw vibe a večerní duchovní sesterství 🙂

Když se o této myšlence bavím stále ještě v humoru s některými kamarádkami, občas slyším: „To je skvělý nápad!“

„No a chlapy by tam mohli jezdit na noc…“

„Já bych ty chlapy ani nepřipouštěla…“

To je omyl!

Muži jsou potřeba!

Muži nejsou problém, problém jsou role! Naše utopie nepočítá s vyloučením. Naopak. Pokud je cílem sdílení péče a práce, pak je potřeba zapojit všechny.

Někdy si tak říkáme: „Chlapy by tam mohli jezdit jen na noc…“

To je sice lákavá, ale neefektivní myšlenka. Muži jsou potřeba, a to především jako partneři v péči o děti a spolubojovníci proti tradičním rolím. Přijížděli by na společné chvíle a podíleli se na chodu komuny.

Ne protože „to je mužská práce“, ale protože i oni chtějí víc času s dětmi, a i oni potřebují oporu. Každý má něco, čím může potěšit. Ať už je to technická dovednost, nebo schopnost uklidnit plačící dítě.

Pro intimní setkávání máme speciální místnosti! ❤️ Každá s úplně jinou atmosférou. Romantická, orientální, minimalistická… zkrátka cokoliv, na co by zrovna byla nálada. Maximálně pohodlné, útulné, s velkou vanou, velkou postelí… 🙂

Od manter k nekonečným mejdanům

Dost pravděpodobně by nám z toho všeho za chvíli hráblo. Ženské kruhy jsou fajn, ale pojďme si přiznat… Častěji by to chtělo spíš pořádný mejdan! 🙂

Moje představa se rychle zvrhla v jakýsi bohémský dámský klub, což je sice fajn, ale neřeší to tu původní myšlenku ženského pochopení, sdílené péče a úlevy od zátěže.

A přesně v tu chvíli mi došlo, že zatímco já si tu fantazíruju, ženy přede mnou nad něčím podobným přemýšlely smrtelně vážně. Podobné projekty už existovaly. A důvody jejich vzniku byly často mnohem drsnější než jen touha po mejdanu.

Proč ženy odcházely už před 150 lety

Úniky z patriarchálního pekla

Představte si rok 1870. Jste žena v Texasu, váš manžel vás bije, nemáte žádná práva, nemůžete vlastnit majetek a vaše děti právně patří jemu. Co uděláte? Martha McWhirterová měla jasno: sbalím si kufry a založím vlastní ekonomicky soběstačné družstvo žen. A nebyla sama. Desítky žen ji následovaly.

V 70. letech 20. století to bylo podobné, jen s modernějším slovníkem. Ženy utíkaly z domácího násilí, z nudy předměstských domácností, z role „jen matky a manželky“.

Ruth Mountaingrove. Bylo jí dvacet, měla několik dětí a rozhodla se, že má na život jiné plány než praní ponožek a vaření pro unaveného muže.

Podobné starosti, nové formy únavy

Roku 2025 už vás partner (pravděpodobně) nebije a máte právo na rozvod. Hurá, civilizace! Je naprosto jasné, že dnešní problémy jsou nesrovnatelné s bojem o holý život nebo základní práva, jaký vedly ženy v Texasu 19. století.

Jenže ten základní princip přetížení přetrvává, i když v mnohem jemnější a zákeřnější podobě: Mental load, každodenní domácí dřina, gender pay gap, nedostatek flexibilních pracovních možností, atd. atd… Uff!

Dnešní ženy by možná utíkaly z jiných důvodů než jejich prababičky, ale ta základní touha je stejná. Sdílet zátěž, mít podporu, žít v komunitě, která chápe.

Proč je kolektivní péče přirozená

Antropologové už dlouho vědí, že člověk není stavěný na to, aby jedna žena sama vychovala děti. V tradičních společnostech (a ve všech primitivních kmenech) se o děti starají babičky, tetky, starší sestry, sousedky, zkrátka celá vesnice. Termín „allomothering“ označuje právě tuhle kolektivní péči. Sledujeme to například u kmene Mosuo v Číně, u Minangkabau v Indonésii (největší matrilineární etnikum světa) nebo v kibucech v Izraeli.

Ideologicky šlo o rozbití tradiční rodiny a umožnění ženám plně participovat na životě komunity. Výsledky? Diskutabilní. Děti se mohly cítit v bezpečí, ale často citově strádaly. Ukazuje to ale jednu věc. Kolektivní výchova může fungovat, jen je ji potřeba udělat lépe.

❖ ❖ ❖

Odbornější fakta o ženských komunitách

Pokud vás nezajímají historické příklady, antropologické pokusy ani konkrétní feministické komuny, tuhle část můžete přeskočit. Je to takový malý „archiv“, kde se ponořuju trošku hlouběji. Od prvních ženských komun na Divokém západě, přes lesbické ekovesničky 70. let až po kolektivní výchovu v kibucech a pár současných projektů, které fungují dodnes.

Pokud chcete pokračovat rovnou k současnosti nebo závěru, přeskočte až na část:

Jak by vypadala ženská komuna v roce 2025?

nebo až na úplný závěr

Malé revoluce, které začínají u dvou lidí

Historie ženských komun

Woman’s Commonwealth (Texas, 1870–1880)

Představte si Divoký západ, kde ale místo kovbojů vládnou ženy. Martha McWhirterová založila na pozůstalosti po zemřelých manželích rané ženské pozemkové družstvo. Komuna provozovala penziony, hotely a farmy. Jejími členkami byly výhradně ženy a jejich děti, z nichž mnohé utekly z násilného prostředí domova.

Ženy se rozhodly žít bez mužů i bez sexu, aby se oprostily od „útlaku dětí a výchovy“ a mužské dominance.

A Woman’s Place (New York, 1974–1982)

Sedm feministických matek s osmi dětmi opustilo vše, aby na odlehlé farmě Athol sdílely domácnost mimo dosah patriarchátu 70. let. Autorka knihy Lorraine Duvall popisuje, že během 8 let existence této komuny prošly dveřmi stovky žen. Zažily společné radosti i nelehké chvíle života „bez mužů“.

Lesbické komunity: Rootworks (Oregon, 1970s)

Ruth Mountaingroveová a její žena Jean vedly komunu v Oregonu s jasnou filozofií: „Budeme žít bez mužů, odděleně od patriarchálního světa.“

V roce 1970 dvacetiletá matka pěti dětí Ruth z Pensylvánie odjela do Oregonu založit komunu s dalšími ženami.

Členky komuny tiskly plakáty feministického magazínu, pěstovaly zeleninu a vychovávaly děti v prostředí, kde neexistovaly tradiční genderové role. Komuna fungovala i jako centrum vzdělávání a aktivizmu.

Womyn’s Lands (70.–80. léta)

Tyto „women’s lands“ si kladly za cíl tvořit čisto-ženské, women-centred ekokomunity bez mužského vlivu. Komunity jako HOWL (Oregon) či Sugar Loaf Women’s Village dodnes symbolizují ženy, které chtěly vychovávat děti „pod ženskou střechou“.

I když dnes většina těchto projektů zanikla (zakladatelky zestárly a ztrácí kontakt s mladšími generacemi), stále připomínají odvážné pokusy o feminismus v praxi.

❖ ❖ ❖

Kolektivní péče a kibucy

Kibucy nejsou ženské komuny, ale jejich kolektivní výchova je pro feminizmus fascinující. Děti tam vyrůstaly v dětských domovech, rodiče navštěvovali jen večer. Matkám to ulevilo, ale děti to stálo část citového napojení. Výsledky byly rozporuplné. Ideál rovnosti narazil na potřebu pevného a bezpečného vztahu s dětmi.

❖ ❖ ❖

Jak by vypadala ženská komuna v roce 2025

Je rok 2025. Máme chytré telefony, sdílené kalendáře, mentální load, nespavost, home office, žijeme ve městech a děti vodíme do školek, škol a družin, které zavírají v 16.

Ale jak by mohla fungovat dnes?

Model městské komuny

Představte si dům na Vinohradech. Několik rodin, každý svůj byt a soukromí, ale společný rytmus. Jednou týdně někdo vezme všechny děti ven, někdo jiný uvaří pro celou partu. Nedělní snídaně na zahradě pro ty, kdo mají náladu.

A hlavně: když praskne kohoutek nebo vztah, víte, na koho zazvonit.

Komunitní hub na vesnici

Statek na Šumavě, kolem něj malé domky. Uprostřed společná kuchyně, dílna a prostor pro děti. Každý žije po svém, ale obědy, práce na zahradě nebo večerní oheň jsou sdílené, když se chce.

Techniku, nářadí i kozu máte společnou. Pomoc je vždy jen o jeden dům dál.

Hybridní model

Pro ty, kdo nechce opouštět své bydlení. Jednou týdně společná večeře, jednou za dva týdny hlídací kolečko, jednou za měsíc víkendová chalupa.

A mezi tím? Když někdo onemocní, ostatní donesou oběd. Když je někomu úzko, ozve se.
Není to komuna. Je to dohoda, že na některé věci nemusíme být sami.

Nepotřebujete společný dům. Stačí vědět, že se o sebe staráme. A že když vám někdo v půl dvanácté večer zavolá s tím, že „prostě musím ven z toho bytu“, pokud můžete, řeknete: „Tak pojď. Mám víno.“

A co na to právník a banka?

Romantická představa sdíleného statku se rychle rozplyne u notáře. Ekonomická autonomie každé ženy (či páru) je klíčová, ale stejně tak i jasná právní struktura celého projektu.

• Vlastnictví a dluhy: Při koupi velkého majetku, ať už na Vinohradech nebo na Šumavě, je nezbytná Smlouva o sdružení nebo založení družstva / neziskové organizace. Řeší se tím otázka, co se stane, když se jeden pár rozvede nebo se rodina rozhodne odejít. Bez právní dohody hrozí, že jeden z účastníků uvízne v dluhu za cizí hypotéku.
• Pravidla odchodu: Komunity musí mít transparentní pravidla, jak ocenit podíl odcházející rodiny, aniž by to finančně zničilo zbytek komuny.
• Finanční příspěvky: Je potřeba jasně definovat, jak se dělí náklady na společné prostory (údržba, daně, pojištění), i když rodina zrovna nevyužívá „společnou kozu“.

I proto většina stabilních komunit, jako je Twin Oaks, stojí na pevných ekonomických a pracovních pravidlech, ne jen na dobrém úmyslu a vínu.

❖ ❖ ❖

Dnešní eko-komunity a nové feministické vize

Jinwar (Rojava, Sýrie)

Autonomní „vesnice žen“ budovaná od roku 2017 v severní Sýrii. Ženy zde staví hliněné domy, zakládají školu pro děti, „ženskou akademii“ a ekologickou zahradu. Název Jinwar z kurdštiny znamená „ženský prostor“ (jin = žena, war = země/prostor).

Projekt kombinuje demokratický konfederalismus, ekologii a emancipaci žen. Záměr je vytvořit bezpečné místo, kde matky a děti žijí společně podle vlastních pravidel. V kontextu války v Sýrii jde o skutečnou alternativu patriarchátu i chaosu.

Twin Oaks (Virginie, USA)

Jedna z nejstarších amerických ekovesnic, která se otevřeně deklaruje jako „feministická ekokomunita“. Feministické hodnoty se zde spojují se sdíleným hospodařením. Komunita aktivně ruší tradiční role. Ženy i muži jezdí traktorem, opravují auta, staví domy.

❖ ❖ ❖

Co z toho dnes opravdu funguje?

Z historických i současných příkladů vychází pár věcí, které fungují vždy:

• Sdílení péče o děti (allomothering)
• Sdílené prostory, ale soukromé bydlení
• Jasná pravidla a demokratické rozhodování
• Finanční autonomie každé ženy
• Důraz na psychickou hygienu a hranice

A pár věcí, které nefungují nikdy:

• úplná izolace od mužů,
• neustálé společné vaření a práce,
• absence osobního prostoru.

❖ ❖ ❖

Malé revoluce, které začínají u dvou lidí

Ženské komuny existovaly, fungovaly, padaly, obnovovaly se a občas změnily svět pro dost lidí. A často je zakládaly ženy, které měly blíž k levici… Ne proto, že by nutně toužily po revoluci, ale protože jim došlo, že spravedlnost a sdílení práce jsou někdy praktičtější než další generace unavených matek u plotny.

Problém nejsou muži sami o sobě. Problém je ten dusivý balast tradičních rolí, který společnost navěšela jak na ženy, tak i na muže.

Ono totiž BÝT FÉR znamená přiznat, že spousta mužů dnes bojuje se stejnými frustracemi. Taky jsou unavení z role „živitele“. Taky by chtěli víc času s dětmi. Taky se cítí uvězněni v systému, který od nich čeká jen sílu a výkon.

Možná to řešení není v útěku od mužů, ale ve společném ÚTĚKU OD TĚCH ROLÍ.

Mohou tedy ženské komuny fungovat?

Ano, mohou. Ale ne jako utopie utopená v lese. Fungují tam, kde se respektuje soukromí, sdílí péče a kde ženy i muži mohou být lidmi, ne rolemi.

Ženská komuna by neměla být útěk od mužů. Měla by být útěkem od samoty v systému, který nám říká, že se o všechno máme starat samy. A víte, co je na tom nejlepší? Nemusíte kupovat statek. Stačí, když vám kamarádka nebo kamarád v těžkých chvílích řekne:

„Neboj… nejsi v tom sama / sám.“

A to je ta nejmenší a nejdůležitější možná komunita ❤️

Další čtení a zdroje

• Charlotte Perkins Gilman ve svém románu Herland (1915) popisuje izolovanou společnost složenou jen z žen, které se rozmnožují partenogenezí bez mužů
• Lorraine Duvall: kniha o komunitě A Woman’s Place
• Cynthia Eller ve své knize The Myth of Matriarchal Prehistory píše: „Neznáme žádné kultury, kde by otcovství bylo ignorováno,“ a bohyně v kultuře automaticky nezvyšují postavení žen.
• Film Hovoří ženy (2022) na ČSFD.cz
• Kristova léta, dámy… na iVysílání.cz
• Dokument Moje žádná rodina na ČSFD.cz

❖ ❖ ❖

❖ ❖ ❖