Festival utichal, nebo aspoň ta jeho hlučnější část. Hlavní stage zmlkla, zpěvačka s magentovými vlasy se naposledy uklonila a publikum se rozprchlo jako hejno ptáků, co zpanikařilo nad tím, že někdo zatáhl zatahovací střechu nad oblohou.
Laura a Marek se pomalu přesouvali na kopec. Bylo to jedno z těch míst, které jsou na mapě neviditelná, ale všichni tam nakonec skončí. Místo, kam se chodí koukat na hvězdy a předstírat, že zrovna tahle noc má v sobě cosi výjimečného.
„Chtěl jsem ti ukázat tohle,“ řekl Marek a ukázal rukou vzhůru. Hvězdy. Spousta hvězd. Nekonečná pole světelných teček, které by mohly být poetické, kdyby si člověk zrovna nevzpomněl, že polovina z nich už dávno neexistuje.
„No jo, hvězdy,“ zamumlala Laura. „Vždycky mě dojme, že se díváme do minulosti, ale přitom se tu snažíme bejt přítomní.“
Marek vytáhl deku – kostkovanou, lehce vonící cestováním a minulostí – a položil ji na trávu. Vedle z batohu vyndal láhev vína bez etikety. Tvrdil, že ji „někde nenápadně zachytil“. Laura mu to nevěřila, ale bylo jí to jedno.
Seděli vedle sebe, nejdřív mlčky. Pak se konverzace rozběhla, pozvolna: jaká kapela ho překvapila, co říkal na veganský guláš („textura dobrá, chuť něco mezi molitanem a červenou řepou“), proč nesnáší, když spolubydlící v neděli uklízí.
„Žiju ve spolubydlení. Jsme tam tři, každý s jiným režimem, ale aspoň tam nejsem sám,“ pronesl Marek, aniž by v tom byla stížnost. Spíš rezignovaný smířlivý fakt.
Postupně přišla řeč i na vztahy. A tam to začalo být… syrovější. Marek mluvil o bývalé partnerce, která podle jeho slov „byla evidentně osobnost, ale asi v ní bylo moc narcisu.“
„Byl jsem pro ni spíš koncept než člověk,“ řekl. „A v určitou chvíli už mě přestalo bavit být jí neustále k dispozici jako beta-verze lepšího muže.“
Laura se zasmála, trochu suše. „Znáš ten pocit, když si myslíš, že tě někdo miluje, ale vlastně jen miluje to, jak vedle něj vypadáš?“
Marek přikývl. Neřekl nic, ale neuhnul očima.
Nepřerýval ji, neptal se. Jen naslouchal tím tichým způsobem, který mohl být buď hluboce soustředěný, nebo totálně v jeho hlavě. U Marka člověk nikdy nevěděl.
Občas se jejich ruce dotkly. Náhodně, nebo možná ne. A jednou – když se natáhl pro víno – jeho dlaň přejela přes její rameno a chvíli tam zůstala. Mlčel, jen se ji podíval do očí. Jako by říkal: je tohle v pořádku? Ale beze slov.
V tu chvíli Laura věděla, že něco začíná. Ne nutně něco, co skončí dobře, ale něco, co si o to řeklo – jako oheň, který zapálíte, i když víte, že vás možná spálí.
A když se vrátili ke stanu, jabloň vrhala stín jako tichý svědek. Ve stanu bylo ticho, jejich těla blízko u sebe, a nikdo nevěděl, co bude zítra.
