Tu masáž si nadělila k Vánocům, oběma, jako dárek, který se těžko balí do papíru a ještě hůř vysvětluje babičce. Tantra, někde v podkroví, svíčky, ticho a olej, co voněl po dřevu a po dobrých úmyslech. Došli na ni až začátkem března, protože dárky tohohle typu mají sklon čekat, až bude správná nálada, a ta u nich nebyla skoro nikdy. Laura tam šla s ostychem a vyšla rozměklá, jako by jí někdo zevnitř povolil všechny uzly, o kterých ani nevěděla, že je má zavázané.
Na konci jim maséři řekli, ať to nechají ještě doznít. Ať hned nevstávají, hned nemluví, hned nejedí, jen to v sobě nechají dozvučet jako tón, co ještě visí ve vzduchu. Laura s Markem se na sebe podívali a to slovo je rozesmálo. Doznít. Tak to nechali doznít rovnou tam, na lehátku, pomalu a beze slov, a když se maséři vrátili oznámit, že je čas, oni se zrovna milovali. Bylo to jedno z těch splynutí, po kterých si člověk chvíli není jistý, kde končí on a začíná ten druhý. A bylo to, jak se ukázalo, skoro naposledy, co jí přišlo, že to mezi nimi ještě někam patří.
Pak šli na večeři a bylo to hezké. Marek pozorný, vtipný, ten nejlepší z Marků, jako by ho ta masáž taky někde rozvázala. Laura seděla naproti němu a měla zase ten pocit, kvůli kterému zůstávala, že stačí jednou povolit a věci do sebe zapadnou samy. Mezi řečí prohodila, že s dětmi na pár dní vyrazí do Krakowa. Jen tak, protáhnout zimu. Marek kývl a neřekl nic. A Laura si až mnohem později vzpomněla, že právě v tu chvíli to dávno věděl a mlčel.
Vyšlo to najevo až večer. Zeptala se na obyčejnou věc, kdy se zase uvidí, jestli má někdy v březnu volno, a chtěla k tomu datum, něco pevného, čeho by se chytila. A Marek se zarazil a pak to řekl. Že zrovna v tu dobu letí. Sám. Že má levnou letenku do Lisabonu a chce tam být chvíli jenom se sebou. Přesně v těch dnech, kdy mohla ona.
Něco se jí v žaludku sevřelo, ten starý pohyb, kdy tělo ví dřív než hlava. V uších jí ještě doznívalo to odpoledne, ten tón, to splynutí, a najednou přes něj šel jiný zvuk. Gdaňsk si chtěl nechat sám. Albánii zaplatila a odtáhla skoro celou ona. A teď Lisabon, zase sám, zase v čase, který byl náhodou jejich. Byla aspoň ráda, že to přišlo až teď, po té masáži, a ne před ní. Že jí to hezké nechal celé dozvučet, než to nakřápl.
Zkusila to říct klidně. Že ji mrzí, jak to chodí, že by ráda věděla dopředu, ne se to dozvídala jako poslední na seznamu. A hádka přišla rychle, jak to s ním umělo, z ničeho. Marek ztvrdl. Krakow mám úplně v piči, řekl. A hned za tím, ale než pojedeš třeba za Julií, budeš se mě hezky ptát. Laura na něj zírala a nemohla to slepit dohromady. On si do Lisabonu letí, kdy ho napadne, a ona se má hezky ptát, jestli smí s dětmi na tři dny do Krakowa nebo za Julií s dětmi, kam by stejně nejel. Dvě stejná práva, rozdaná tak šikovně, že obě nakonec patřila jemu. Kdysi padlo, že se budou domlouvat aspoň na tom zásadním. A Lisabon pro ni zásadní byl. Jenže co je zásadní a co ne, určoval pokaždé on.
Vstala od stolu. Nedokázala dál sedět v místnosti, kde se za pár hodin z doznívání stala tahle ozvěna. Vzala si kabát a šla. Do hospody, sama, večer, sednout si k pivu mezi cizí lidi a nechat to v sobě usadit jinak, než to ten masér myslel.
Seděla nad sklenicí a nešlo jí to do hlavy. Ráno si byli tak blízko, že nevěděla, kde je jeden a kde druhý. A k večeru jí oznámil, že chce být co nejdál, sám, zrovna tehdy, kdy by mohli být spolu. Doznít. Napadlo ji, že tomu slovu od začátku rozuměla špatně. Že u něj nikdy nešlo o to nechat to hezké dozvučet. Šlo o to, jak rychle to umí vypnout, dřív než to v ní stačí dozvonit.
