Na jaře začal hodně školit umělou inteligenci. Čtyřikrát týdně, někdy víc, učil firmy ten svůj Claude Code, testoval nástroje, co prý nahradí klávesnici, a měl čím dál míň času a čím dál víc důvodů, proč ho nemá. Laura znala tu písničku nazpaměť. Vždycky se v určité fázi proměnil v člověka, který dělá prezidentskou kampaň, a ona se zařadila do fronty za jeho posluchače, klienty a nástroje, někam, kde se na ni dostalo, až když všechno ostatní spalo.
Jela za ním, jako jezdila vždycky. A mezi řečí se zeptala na obyčejnou věc, jestli má příští víkend čas, jestli se uvidí. A Marek se zarazil. A pak řekl, že zrovna příští víkend letí. Sám. Do Lisabonu.
A Laura seděla, poslouchala to a měla pocit, že se vrátila o rok zpátky. Že tohle už přesně takhle slyšela. Loni na jaře, po té tantře, úplně stejnou větu, úplně stejné město, a dozvěděla se to úplně stejně, až když se zeptala na termín. Loni jí to zlomilo srdce a běžela kvůli tomu do hospody. Letos neutekla nikam. Jen tam seděla a v tichu jí docházelo to, co celé čtyři měsíce odmítala. Že se nezměnilo nic. Že ty hodiny rozhovorů, ten pozorný, vlídný Marek, to nové společné volání, celé to byla jen tišší verze toho samého, a teď, když přišel test, zahrál přesně tu samou scénu jako loni.
A když mu řekla, že ji mrzí, že se to zase dozvěděla takhle, že jí to zase neřekl, neomluvil se. Neztišil. Řekl, jako naštvané dítě, kterému někdo vyčítá, že nezavřelo dveře, tak já ti to příště zase neřeknu. Jako by problém nebyl v tom, že odlétá beze slova, ale v tom, že ona si toho všímá. Jako by řešením nebylo říct víc, ale příště neříct nic.
Tentokrát neběžela do hospody. Byla zničená, ano, ale jinak než loni. Loni ji to ranilo jako nové zranění. Letos ji to zranilo jako návrat staré nemoci, o které jí lékař tvrdil, že je vyléčená. A v tom byl ten rozdíl. Že už věděla, že to není smůla, není to nedorozumění, není to jeho špatný den. Je to vzorec. A vzorec se pozná podle toho, že se opakuje, ať uděláte cokoli.
Pár dní nato jela vlakem a napsala si pro sebe pár vět. Ne jemu, sobě. Že svoboda začíná ve chvíli, kdy člověk pochopí, že jeho hodnota není odvozená od nálady nebo slov někoho jiného. Že to nejdůležitější spojení musí mít nejdřív sám se sebou. Psala to jako manifest a ještě tomu sama tak úplně nevěřila, ale poprvé to napsala, a i to už něco znamenalo.
Lisabon byl pro něj jen levná letenka a chvíle o samotě. Pro ni byl podruhé. A to podruhé bylo horší než to poprvé, protože poprvé se dá omluvit, vysvětlit, zabalit do lásky. Podruhé už je jen důkaz. Laura se dívala z okna vlaku na ubíhající jaro a poprvé jí místo otázky, co udělala špatně, prošla hlavou otázka úplně jiná. Ne proč to dělá on. Ale jak dlouho to ještě vydrží ona.
