Mezinárodní řidičák si vyřídila týden před odjezdem. Paní za přepážkou ho razítkovala s takovým zaujetím, jako by Lauře schvalovala adopci, a ne povolení šlapat na plyn v zemi, kde se podle internetu jezdí spíš citově. Letenky pro Marka koupila ona. Ubytování v Tiraně, pak v Drači, pak ve Vloře zařídila ona. Vyměnila eura za albánské leky v kurzu, kterému nerozuměla ona ani směnárník, sehnala auto a naplánovala trasu po silnicích, o jejichž existenci se dalo jen doufat. Marek měl přiletět a být. Od zbytku tam byla ona, a to ještě netušila, jak doslova to bude platit.
A tak řídila. Albánská silnice je svébytný organismus, něco mezi závodním okruhem a soutěží o to, kdo se první nelekne, a Laura se v tom pohybovala s grácií ženy, která ráno hlídá, aby si děti vyčistily zuby, a odpoledne předjíždí náklaďák s ovcemi. Vzadu se o sebe opíraly dvě hlavy, větší a menší, ukolébané tím poskakováním do spánku. Vedle ní seděl Marek a díval se do telefonu, kde si pro jistotu prohlížel, kam všude by se z Albánie dalo příště levně letět. Díval se na moře jako na mapu příležitostí. Laura se dívala na totéž moře a viděla cestu, kterou celou zaplatila, naplánovala a teď řídí, aby u toho zábradlí jednou mohli stát spolu.
Silvestr strávili v Tiraně, na náměstí, které vypadalo, jako by ho někdo poskládal z Rubikovy kostky a optimismu. Ohňostroj, dav, kapsáři odháněni s úsměvem a Marek, který byl ten večer skvělý. Mezi cizími lidmi vždycky rozkvetl, vyprávěl, smál se, a Laura ho zase chvíli viděla tak, jak ho vidět chtěla. Pak se vrátili pozdě a propití a první ráno nového roku bylo z těch, na která se nedá vyspat, ať spíte jakkoli dlouho.
První leden ve Vloře vypadal jako konec světa, kterého si nikdo nevšiml. Všechno zavřené, moře šedé, vítr studený jako pohled celníka. Laura obešla půlku města, než našla jedinou otevřenou pizzerii na náměstí, a nesla z toho radost, jako by v poušti narazila na pramen. Klíče máme, napsala mu, když konečně dohledala i ten apartmán, Rruga Sazani, a byla to jedna z mála věcí, které ten den byly jisté. Děti měly hlad, byla zima a Marek byl klidný, protože on nikdy nemusel vědět, kde se večeře vezme. Od toho tam byla ona.
Celé dny dělala tři věci najednou a žádnou z nich pořádně. Byla matka, co počítá, jestli mají všichni čepici. Byla milenka, co by se ráda na hodinu ztratila do postele, kdyby ta postel nebyla obklopená dětmi, kufry a otázkou, kde se bude obědvat. A byla organizátorka, co drží celou výpravu pohromadě jako jediný šroubek v rozviklané židli. Napsala mu to jednou přes den, když vyrazila s dětmi ven a Marek ještě spal. Věcně, bez vyčítání.
Byla bych ráda, kdybych to už nemusela řešit sama. A možná kdybys i nějaké ubytování navrhl nebo koupil.
A pak ještě jednu, kterou skoro nechtěla odeslat.
Moc ráda bych se s tebou milovala, jen nemůžu dětem darovat den, kdy budu jenom v posteli s tebou.
Marka to celou tu dobu táhlo pryč. Ne zle, ne nahlas, jen ta tichá touha vstát od stolu a jít někam sám, být chvíli jenom se sebou někde, kde po něm nikdo nechce čepici. Laura to na něm znala líp než počasí.
A jednou večer, když děti usnuly a Marek byl kdesi venku sám, seděla na studeném vloreském písku a došlo jí to slovo. Hadr na holi. Vozila ho, platila, zařizovala, prosila o hodinu společného času, a stejně zbyla jako poslední, když si všichni vybrali svoje. Pomyslela si, že ještě nikdy v životě nedala tolik peněz za to, aby se cítila tak vedlejší. A zasmála se tomu, protože smát se vlastní situaci je levnější než terapie a v Albánii i dostupnější.
Pak ji to praštilo. Už tu jednou byla. Před lety, mladší a hloupější v tom výhodnějším smyslu toho slova, kousek odsud v Černé Hoře, opilá na pláži a svatosvatě přesvědčená, že není těhotná, i když byla. Nosila tehdy pod srdcem dítě a celé týdny tvrdila sobě i světu, že nic nenese, protože to bylo jednodušší než přiznat, co tělo dávno vědělo. A teď to dítě spalo o pár metrů dál, vyrostlé do člověka, co má vlastní názor na všechno včetně albánské kuchyně, a Laura seděla na stejném kusu pobřeží a měla nepříjemné podezření, že se sem vrátila i se starým zvykem. Vědět něco tělem a hlavou to tvrdošíjně odmítat.
Nic neřekla. Bylo hezky, teda aspoň přestalo pršet, děti byly spokojené, dovolená vyšla, jak vyjít měla. Vzala si z toho tu lepší půlku, jako vždycky. Ale když pak balila kufry a v hlavě sečítala, kolik ji ten společný čas stál, napadlo ji, že snad někde po cestě zaměnila lásku za logistiku. Že veze a platí a zařizuje a doufá, že z toho na konci vypadne blízkost, jako by se blízkost dala koupit u přepážky spolu se zavazadlem navíc. Moře venku šumělo dál, černé a klidné, odjakživa lhostejné k tomu, kdo na téhle cestě řídí a kdo se jenom veze.
