Když to celé skončilo, přišly vzpomínky. Ne jako pomsta, spíš jako příliv, který si nevybírá, co vynese na břeh. Sicílie v pomalém autě, co se sotva vyškrábalo do kopce, a Marek rozesmátý, jak zvedá ruce nad hlavu, když se konečně rozjeli. Raguse a přetahování o pistáciový krém. Náramek z Málagy, který nosila celý rok. Bezkonkurenční sex, po kterém si chvíli nebyla jistá, kde končí ona a začíná on. Banát, Řecko, Kypr, Gruzie. Slunce, víno, smích, nejkrásnější splynutí.
A pak druhá strana téhož. Catania, kde ji nechal v centru. Kypr, kde ji nechal samotnou v noci. Gdaňsk, vlasy z kupé, modřiny schované týdny pod rukávy. Telefon vypnutý na celý týden. To slovo z Porta. Vzpomínky, co hřejou, a vzpomínky, co pořežou, naskládané vedle sebe, protože tak ležely i ve skutečnosti, nikdy ne každá zvlášť.
A pak si vzpomněla, že tenhle konec si vlastně už dávno představila. Kdysi si ho dokonce napsala. Scénu, ve které sedí na zemi mezi střepy z rozbitého zrcadla, do kterého omylem narazila, když měnila žárovku, a kolem ní se v těch střepech láme podvečerní světlo.
Rozkošná paralýza emoční ztroskotankyně, říkala si tomu tehdy s tou svojí ironií, kterou nosila jako obvaz. Zvedla jeden střep a viděla v něm Marka. Byl taky takový. Krásný, záhadný, a pokaždé, když ho pevně sevřela, pořezal ji. A ona si stejně vždycky našla způsob, jak ho zvednout znovu.
V té vymyšlené scéně se z vedlejší místnosti ozvalo Lauro, co děláš, ne jako otázka, ale jako výčitka. Proč to neuklidíš. A ona mu řekla to, co mu nahlas nikdy neřekla, dokud to byla jenom scéna na papíře. Že smysl pro něj byl zbytečný luxus.
Že ji nevnímá, dívá se skrz ni, ne do ní. Že už nemá energii mu to pořád vysvětlovat. A pak vstala, vzala kabelku a u dveří se zastavila s rukou na klice. Věci se rozbíjejí, řekla mu. Ale já se rozhodla, že v těch střepech nechci žít.
A odešla, možná do nového života, možná jen o patro níž. A Markovi chvíli trvalo, než mu došlo, co se stalo, a pak už zase klouzal prsty po telefonu a objednával si chačapuri, protože ho čekalo hodně práce.
Tak si ten konec představovala. Velký, filmový, s rozbitým zrcadlem a poslední větou, co zůstane viset ve vzduchu.
Skutečnost vypadala jinak.
Žádné tříštění skla, žádný teatrální odchod ze dveří. Skutečný konec byl obrubník před jeho barákem, jarní noc, objetí na rozloučenou a on, jak hladí ruku, kterou už pouští. Byl to dopis poslaný pátého května a ticho po něm. Byl tišší, obyčejnější a o moc smutnější, než si ho kdy namalovala.
A přece byl skoro stejný. Protože ať si to představovala jakkoli, vždycky to končilo úplně stejně. Ona vstala a odešla. A on, místo aby běžel za ní, sáhl po telefonu a objednal si chačapuri. V té vymyšlené scéně i v té skutečné dělal poslední gesto on, a bylo to pokaždé totéž gesto. Vrátit se k tomu svému světu na obrazovce, k práci, k jídlu, ke všemu, co po něm nic nechce a nikdy mu nevyčte, že se dívá skrz.
Laura nakonec pochopila, že tu scénu si nevymyslela proto, že by byla prorok. Vymyslela si ji, protože to celé věděla už tehdy. Tělo to vědělo, hlava to věděla, dokonce o tom napsala povídku, ve které sama sobě přidělila roli té, co se bojí samoty. Znala konec dávno předtím, než přišel. Jen jí nějakou dobu, modřiny, dospávačku a jedno slovo z Porta, než si dovolila ten konec opravdu prožít, a ne jen napsat.
Rozbité zrcadlo se nedá slepit tak, aby v něm nebyla vidět ta čára. Ale dá se v tom zrcadle přestat hledat jeho tvář. A dá se z těch střepů vstát, i s pořezanou dlaní, a jít. Možná do nového života, možná jen o patro výš, blíž k tomu světlu, o kterém konečně věděla, že není za žádným balkonem ani v žádném cizím bytě. Bylo v ní. Holka z festivalu kdysi postavila stan u jabloně, aby v davu někoho našla. A to nejdůležitější našla teprve ve chvíli, kdy přestala hledat jeho a otočila se k sobě.
