Na jaře měly děti narozeniny. Synovi v březnu, dceři v dubnu, a Lauře při dceřiných desátých poprvé v životě došlo, že šmoulí zmrzlina není vůbec špatná.
S dětmi byl ten rok legrace. Dávno už věděla, že neučí ona je, ale oni ji. Na procházce neznámo kam si chtěly hrát na ChatGPT. Když u oběda přišla obsluha s otázkou, co může odnést, ukázaly jeden na druhého. Jeho odneste. Ji odneste. A na pouti, když Laura neměla náladu ani hotovost se promenádovat, se beze slova rozdělily o jednu vatu. I s ní.
Tohle byla její skutečnost. Tady byla celá, přítomná, vtipná. Tady všechno fungovalo.
A přesto někde pod tím vším něco nesedělo. Tělo to vědělo dřív než hlava.
Laura nespala. Ne špatně, vůbec. Dvě hodiny za noc, a to byly ještě ty dobré. Když konečně zašla k doktorce, ta nad výsledky pokrčila rameny, že jí chybí tak nějak všechno. Nízký tlak, ze kterého se jí zatočila hlava, sotva ho vyslovila. Poslala ji na EKG, na plíce. Nabídla homeopatika na uklidnění nebo nejslabší neurol na týden. Laura si nechala předepsat ten neurol, protože musela začít nějak reagovat, a v duchu si říkala, že nechápe, proč nemůže spát aspoň jako normální lidi.
Nikdo jí na to nenapsal diagnózu. Tělo prostě drželo pohotovost, na kterou se nikde nepřišlo, protože se na ni nedělají testy.
V pondělí byla smutná, a tak mu to napsala. Dlouze, opatrně. Že čím dál víc prosí o jeho čas, protože ho pro ně poslední dobou má čím dál míň. Že tomu snad i rozumí, jen to někdy nejde pochopit jen rozumem, je to osobní a emoční. Že nikdy nesliboval víc a ona to ví. A že se nezlobí, že v tom není žádná výčitka. Potřebovala to jen s odstupem nějak říct.
Marek si zprávy přečetl. Reakce nepřišla.
A do toho byla ta akce v Koutech. Sjeli se tam lidé z jejího oboru, byl to její svět, a Marek tam byl pozvaný, aby odpřednášel. Laura jela taky, tentokrát i s dětmi, a právě toho se bála nejvíc. Co když mezi nimi něco visí, co když to bude nedorozumění, a ona to bude muset řešit před dětmi a přede všemi těmi svými lidmi. Psala mu, jestli si nemůžou ještě před pátkem aspoň krátce zavolat. Zkusila to, ale pozdě. Spala pak zase ty dvě bezcenné hodiny a bylo jí ze všeho nějak blbě.
Ozval se až druhý den, když už s dětmi seděla v autě a mířila do Koutů. Sám tam jel vlakem. A Lauře, která za ním zase jednou vyrazila dřív, než věděla, na čem spolu jsou, se po jeho hlase ulevilo víc, než byla ochotná přiznat.
A pak to v Koutech dopadlo dobře. Žádné nedorozumění. Vzala si plavky, jak jí psal, děti skočily do bazénu, Marek odpřednášel své a byl rád, že tam je. Na to její dlouhé psaní odpověděl krátce. Že to proberou večer a že na ten spánek prý existujou laboratoře, kde se to dá řešit. Nic neslíbil. Ale bylo to dobré.
Laura si oddechla. Vidíš, řekla si, nic se neděje.
A tělo mlčelo, protože tělo nemluví slovy. Jen dál nespalo, dál drželo ten nízký tlak, dál čekalo na EKG, které nic nenajde. Tehdy si Laura myslela, že to dělá únava, děti, jaro. Teprve mnohem později pochopí, že tělo to celou dobu vědělo dřív než ona. Že počítalo něco, co si hlava ještě nedovolila sečíst.
