Po Silvestru ten průvan zesílil. To, co v lednu zafoukalo pod dveřmi, se Laura konečně rozhodla vystopovat. Začala číst, poslouchat podcasty, ptát se sama sebe na otázky, kterým se čtyři roky vyhýbala, protože se soustředila na články o ADHD, a postupně se jí v hlavě skládalo něco, co tam dlouho nechtěla pustit. Protože už se to přeci nemohlo stát. Protože už měla zkušenost s bývalým manželem.
Že to možná není tím, že to neumí ona. Že některé věci mají jméno, příznaky, dokonce vlastní kapitoly v knihách, a že ona v jedné takové kapitole už nějakou dobu bydlí.
Mezitím dál dělala to, co uměla. Snažila se dovolat.
Komunikujeme spolu ještě,
napsala mu jednou,
nebo už je linka uzavřená?
Jindy mu poslala básničku, drobnou, hravou, že by jí udělala radost krátká zpráva, jen tak, kontakt, nic dlouhého, a hlavně, dodala, nemyslím tím pak milování. Myslela tím to obyčejné. Slovo přes den. Vědomí, že na ni někdo myslí, aniž by to muselo skončit v posteli.
Marek se chytil zrovna té poslední zprávy, té lehce nadržené, kterou připsala spíš ze zvyku. Na ni odpověděl hned. Na ty předchozí ne. A Laura mu napsala, trochu smutně, že ji mrzí, že se chytil právě té poslední, protože ty předchozí pro ni byly důležitější. Bylo to celé tam, v té jedné výměně. Ona toužila po slově, on slyšel jen tělo. Ona psala o blízkosti, on četl pozvánku.
A pak mu to v lednu poprvé řekla. Nahlas, do telefonu, to slovo, kolem kterého čtyři roky chodila po špičkách. Že na něm vidí jisté sklony, že to celé, ten chlad, to mizení, to obracení viny, má nějaké jméno, a že ho konečně zná. Čekala cokoli. Vztek, popření, výsměch, hádku. Místo toho se nestalo nic. Marek si toho ani nevšiml. Přešel to, jako by mluvila o nějakém vzdáleném známém, o postavě ze seriálu, ne o sobě. Ta diagnóza se ho dotkla asi tak jako kapka deště dotkne okna z druhé strany.
A teď přišlo to nejpodivnější. Že ji to nepustilo ven, ale vtáhlo zpátky. Protože když vyložila karty, opravdu všechny, řekla nahlas, co vidí, čekala, že tím něco skončí. Jenže Marek napřáhl sílu. Na pár týdnů se stal tím nejlepším z Marků. Mluvil s ní celé hodiny, poslouchal, byl pozorný, vlídný, přítomný způsobem, po kterém léta marně prahla. A Laura, místo aby z toho domu konečně vyšla ven, se v něm zase usadila. Říkala si, že je to vlastně fajn. Že to možná pochopil. Že se to třeba dá.
Tak nějak se zase zvykla. A v hloubi věděla, co dělá, jen si to nechtěla připustit. Že ten, kdo umí být na vyžádání takhle dokonalý, to neumí proto, že se změnil, ale proto, že to umí zahrát, když je v sázce, že odejde. Že tohle není proměna, ale výkon. A přesto se nechala, protože výkon, který trvá pár týdnů, vypadá zdálky jako naděje.
Napsala si to slovo do hlavy a stejně si k němu sbalila kufr na Tiranu. Pojmenovala, co se s ním děje, a stejně si naplánovala další cestu. Tělo to vědělo, hlava to věděla, dokonce to nahlas vyslovila, a stejně tam byla, znova, dychtivá a zamilovaná. Až do Lisabonu měla pocit, že mu zase může úplně věřit. A to bylo na celém tom roce to nejdojemnější a nejhroznější zároveň. Že už to viděla úplně přesně, znala i jméno té nemoci, a stejně se rozhodla ještě chvíli věřit, že se ta diagnóza uzdraví láskou.
