Dvacátého května šla po koncertě k němu. Vědomě, s otevřenýma očima, dávno po konci. Ne aby se něco spravilo. Spíš jako se člověk vrátí na místo nehody, ne proto, že tam něco zapomněl, ale aby se podíval, jestli ho to pořád tak děsí.
Hráli Vasilův rubáš, vzpomínali s Markem na Stypku, mluvili o hudbě, a Laura u toho byla zvláštně klidná. Neklepala se jako předtím pokaždé, kdy šla k němu a třásla se po celém těle, nestýskalo se jí napůl k zešílení. Tentokrát k němu nahoru nešla. Seděli venku na obrubníku před barákem, do kterého ji čtyři roky pokaždé něco táhlo jako mušku k lampě, a poprvé ji tam netáhlo vůbec nic. Byla věcná. Pozorovatelka, ne prosebnice.
Hned na začátku jí nabídl, ať jde nahoru na pivo, že může i přespat. Tak ledabyle, jako se nabízí poslední kus pizzy, na kterém už nikomu nezáleží, jako by se mezitím nic nestalo. Odmítla. Pivo, přespání i to nahoru. A bylo na tom něco osvobozujícího, říct ne tělem i hlasem zároveň a zůstat sedět radši na studeném obrubníku než v jeho teple.
Zeptala se ho na to pokažený školení, co se mu nepovedlo. A Marek, místo aby řekl podělal jsem to, rozehrál celý orchestr výmluv. Že bude dva měsíce hodně školit, že tam přišli tři lidi, že jeden to rozmázl, že Marek prostě holt na školení nedorazil. Laura ho poslouchala a v duchu si pomyslela, jak nesmírně těžké pro něj musí být říct tu jednu prostou, krátkou větu. Podělal jsem to. Tři slova, která normální člověk řekne mezi řečí, jako se zmíní o počasí, a jde dál. On kolem nich obcházel jako kolem otevřené propasti.
Přešli ke krávě. K tomu slovu z Porta, kvůli kterému se v ní tehdy naráz rozsvítilo. A Marek hrál, že neví, o čem mluví. Nevím, nepamatuju se. Laura to tentokrát nečetla jako výpadek paměti. Četla to jako tah. Najít jedno slovo, chytit se ho a tím zneškodnit celou větu, celou výčitku, celou pravdu. A pak, jako na povel, si vzpomněl a hbitě uhnul jinam, k tomu, jak se nasrala, že odjel za Bleskem sám. Argumentačně chatrné, ale osvědčené jako starý deštník. Odvést řeč od podstaty.
Řekla mu to, klidně, bez třesu v hlase. Že k ní za celé ty roky neměl úctu ani respekt. Že rozchod nebyl ta rána, ta se děla pomalu celou dobu, po kapkách. Rozchod byl jen finále, ohňostroj na konci ohně, který doutnal léta. Marek to zlehčil, znegoval, obrousil, jak uměl. A pak se za tu krávu omluvil. Konečně. A Laura zjistila, že je jí to úplně jedno. Že to promiň, na které několik let čekala jako na vlak, přijelo o slovo pozdě a na úplně jiné nádraží.
Chytla ho na chvíli za ruku, z lítosti, a on jí ji pak celou dobu hladil, jako se hladí něco, co odchází a co už si nelze nechat. A Laura se na něj dívala a poprvé v něm neviděla toho charismatického, nečitelného muže z festivalu, co tehdy stál u stánku s pivem jako špatně zadaný algoritmus vesmíru. Viděla hubeného člověka, kterému se začínají propadat tváře. Silné ego rozbité na kousíčky a poschovávané za prací, za školeními, za nástroji, které brzo nikdo nebude chtít, protože svět se mění rychleji než člověk, co se schovává za to, že ten svět ostatní učí. Bylo jí ho skoro líto. Skoro.
Objali se a Laura odjela. Klidná, věcná, celá. Cestou domů ji napadlo, jestli on někdy dojde k prozření, nebo jestli se tím svým schováváním nechá pomalu sežrat zaživa jako barák, o jehož okapy se léta nikdo nestará. Nevěděla. A poprvé za těch skoro pět let to nebyla její starost.
Doma vystoupila z auta do jarní noci. Na louce u lesa, na svojí samotě, kde bývala královnou jen svých vlastních pochybností a teď možná konečně i něčeho víc. Holka z festivalu kdysi přijela na louku, postavila stan u staré jabloně, té, co by uměla napsat bestseller o všem, co pod ní lidé prožili, a uviděla v davu kluka, kterého chtěla. Po několika letech stála na jiné louce, sama, a poprvé v žádném davu nikoho nehledala. Dýchala. Venku vonělo jaro, mokrá tráva a něco, co připomínalo dětství. A šla za světlem, protože tentokrát doopravdy věděla, kde je. Bylo v ní.
