Pátého května večer seděla venku s kamarádkou, sklenka vína na stole, a napsala mu poslední dopis. Ne ve vzteku. Vztek by potřeboval naději, že to ještě někam vede, a ta jí už došla, jako dojde svíčka, u které člověk dlouho do noci něco dočítá. Psala s tou zvláštní jasností, co přijde, když je člověk konečně rozhodnutý a už nehraje o nic, protože už nemá co prohrát.
Napsala mu, že vždycky tu jeho emoční roztomilou negramotnost nějak obhájila. Že odpustila i ty úplně nejhorší a vůbec ne roztomilé věci a věřila v lidskost jako děcko ve Ježíška dlouho potom, co už mu dárky samo nosí pod stromeček. Že nevěřila, že tak vtipný a bodrý kluk může být tak strašně emočně prázdný. A že nejhorší na tom celém je, že si celou tu dobu myslela, že za to může ona. Cítím se využitá, napsala. Ponížená. Bolí mě to. A chápu, že to nikdy nepochopíš.
A pak ticho. Žádná odpověď, ale ona ji ani nečekala. Tentokrát to neposlala proto, aby něco spustila, aby ho vyprovokovala k reakci, aby se zase rozjel ten jejich kolotoč, co se za čtyři roky nikdy úplně nezastavil, jen občas zpomalil natolik, že se dalo nasednout znova. Poslala to proto, že to bylo potřeba říct nahlas a pak zavřít dveře. Ne zabouchnout, na to neměla sílu ani vztek. Jen zavřít. Tiše, zevnitř, klikou, kterou poprvé za celou dobu držela ona.
Čekala, že to bude jako v jejích starých představách o konci. Výbuch, katarze, úleva, co člověka zaplaví jako teplá voda ve vaně po dlouhém dni. Nepřišlo nic takového. Přišla jen díra. Přesně tvarované místo, kde čtyři roky někdo byl a teď tam nebyl, jako světlejší obdélník na zdi po obraze, který sundáte. Zírala na to prázdné místo a nebyla v tom úleva. Byla tam bolest, lítost a ohromné, hloupé ticho.
A protože konec u nich nikdy nebyl tečka, ale spíš dlouhé doznívání, ozvalo se to v ní ještě potom. Pár dní nato mu napsala, že jí chybí čas s tím Markem, kterého milovala. S tím, který už neexistuje a o kterém neví, jestli vůbec kdy existoval. Nevím, napsala, jestli tě tak změnila ta tvoje umělá inteligence, nebo jsi jenom odhodil masku, nebo jsem já tak moc věřila. Asi všechno dohromady. Byls důležitej.
A ještě o kus později, když měla být dávno hotová, se přistihla, jak píše, že na něj pořád myslí s láskou. Že za ním nějak pořád stojí. Že kdyby se chtěl někdy slyšet, ví, kde je. Objímám tě, napsala muži, který ji nazval krávou. A obejmout bych chtěla.
Tohle byl možná ten nejpravdivější a nejtěžší řádek z celého toho příběhu. Že i po konci, po pojmenování, po dospávačce a paši v harému a vrácených věcech, ho pořád milovala a pořád by ho objala. Že vědět a umět odejít opravdu nejsou totéž a že ona teď stála přesně v té vzdálenosti mezi tím, jako se stojí na nástupišti, ze kterého vlak právě odjel, a člověk ví, že další pojede, jen ještě neví kdy. Odešla. A milovala. Obojí naráz, protože srdce se neřídí jízdním řádem, který si sestavila hlava.
Seděla ten květnový večer venku s kamarádkou, sklenka už skoro prázdná, a poprvé za čtyři roky si dovolila necítit se provinile. Ne za to, že chce. Ne za extra požadavky. Ne za ten blbej rohlík se salámem. Bolelo to jako čert a zároveň v tom poprvé byl i ten zvláštní klid, co přijde, když přestanete čekat, až bude vzduch čistej, a uvědomíte si, že ten vzduch si odjakživa čistíte sami. Holka z festivalu zůstala. Jen už nestála pod žádným balkonem a nikomu nemávala. Stála na svojí louce, ve svém vlastním podhradí, a po dlouhé době se pořádně, až do dna, nadechla.
