Po tom večeru v hospodě dělala Laura to, co uměla nejlíp. Sbírala střepy a skládala z nich most. Napsala mu, dlouze, ne ve vzteku, vysvětlovala, podávala ruku, a protože když už jednou začne, nejde se zastavit, napsala toho víc, než chtěla.
Měla dojem, že se musí z vesnice přestěhovat do města. Koukala na byty v Táboře za pětadvacet tisíc a počítala, jak to utáhne sama, jako se počítá rozpočet, který nevyjde, ať ho sčítáte zdola nebo shora. A pak, místo aby to prostě vyřešila, napsala o tom jemu. O společném bydlení.
Že by se v nějakém šikovném prostoru v Praze mohli mít hezky, že umí být milá, že by mu vyřešila i faktury a všechno to papírování, co nesnášel, dokonce i tu paní Jandejskovou. Nabízela mu celý svůj život jako balíček s láskou v ceně, a on ji přitom už několikrát odmítl. Zabouchla se do něj a chtěla s ním být, i když jí dával jasně najevo, že s ní nechce být tam ani tam, natož spolu žít pod jednou střechou.
Přijeď prosím dvaadvacátého, napsala. Aspoň na dvě noci. A sedmadvacátého je jedna show, nešli bychom? A ještě zvažuju šestého Terne Čhave, nechystáš se?
Mezi tím srdíčka, jako vždycky, jako by srdíčko dokázalo zalepit, co věty neumějí. Marek nereagoval. Na nic. Ani na bydlení, ani na dvě noci, ani na show, ani na srdíčka. Ticho, na které byla zvyklá, jen tentokrát delší a tvrdší, ticho, do kterého házela jednu zprávu za druhou jako mince do studny a čekala, až dole cinkne. Necinkalo.
Mezitím žila dál, protože domácnost je nemilosrdný zaměstnavatel a dává volno jen mrtvým. Děti, škola, ráno, večer. S dcerou teď navíc začala jezdit k terapeutce. Od toho rána u Martina a Lucie, kdy do pokoje přišly děti, byla dcera tišší, zavřenější, a Lauru to leželo víc než cokoli mezi ní a Markem, protože některé věci se za zavřenými dveřmi neschovají tak dobře, jak si člověk myslí.
A do Krakowa s dětmi nakonec odjela, tři dny v cizím městě, dětem se líbilo, a ona u toho každou chvíli koukala do telefonu, jestli nedorazilo aspoň slovo. Na ten výlet, na který se podle něj měla hezky ptát, jela bez jeho odpovědi, a stejně ji u toho hlídala.
Šestého se mu omluvila. Že ji mrzí, že na něj křičela. Seděla u toho a chvíli si připadala směšná, protože se omlouvala za to, že se ohradila, když ji nechával. Ale udělala to, protože ticho bylo horší než ponížení a ona by v tu chvíli udělala skoro cokoli, aby to ticho přestalo. Pořád nic.
Devátého se zeptala rovnou.
Je to konec, nebo co se děje?
Tu otázku psala v hlavě tolikrát, a teď ji poprvé opravdu poslala. A pak čekala tři dny, které trvaly déle než celá zima.
Dvanáctého odpověděl.
A dvanáctého večer odletěl do Lisabonu.
Před odletem si ještě párkrát zavolali. Něco vysvětlil, ona změkla, řekli si pár hezkých vět, a než nastoupil do letadla, byli zase nějak dobří. Jako vždycky. Urovnalo se to, protože ona to potřebovala urovnat víc, než potřebovala vědět, co se vlastně stalo. A Kypr na začátek května byl beztak jeho dárek k Vánocům, Larnaka, letenky i pobyt zařídil on, takže i uprostřed téhle bolesti měli před sebou další společnou cestu, další důvod věřit, že tahle patří jim dvěma.
A pak odletěl, sám, do Lisabonu, přesně jak chtěl. Venku byl předjarní večer, ten zvláštní čas, kdy ještě není teplo, ale světlo už vydrží o chvíli dýl. Laura věděla, že se celý ten březen omlouvala za křik, psala každou zprávu sama a nakonec smířlivě zamávala někomu, kdo odlétal pryč od ní. A přesto pod tím vším, když na to teď myslela, cítila jednu jedinou prostou věc. Milovala ho.
