Týden před Vánoci byla na tom tak, že celou Albánii řešila sama. Auto, mezinárodní řidičák, ubytování, kdo je za koho zodpovědný, kde se vyzvedává klíč. Psala mu jednu zprávu za druhou, věcné, praktické, a mezi nimi i ty druhé, na které se nahlas neptá. A on neodpovídal. Tři dny. Ani řádku, ani jak se máš.
Až jí to přerostlo přes hlavu. Je mi blbě, že to píšu jenom já sama, napsala mu. Tebe ani trošku nezajímalo, jak mi je. Tři dny ses nezeptal. A pár minut před půlnocí, dvaadvacátého prosince, to dořekla.
Takže jsem nasraná. A stačilo mít maličkej zájem.
A stalo se to, co se s ním stávalo. Nepřišla omluva. Přišla jeho uraženost. Najednou nevěděl, jestli vůbec přijede, jestli mu za to ten výlet k ní na Vánoce stojí, a byla to zase Laura, kdo couval a kdo to spravoval. Natočila mu video, jak stojí u stromečku ve spodním prádle a říká, že se na něj těší. Věděla, co dělá. Usmíření zabalené do krajky se u něj přijímalo líp než usmíření holé, a ona se dávno naučila používat, co fungovalo.
A zabralo to.
Tak jedu na vlak, napsal za chvíli. Dorazím v šest. Těším se. A srdíčko.
Lauře spadl kámen ze srdce, ten samý kámen, který si tam sama naložila tím, že jednou jedinkrát řekla, co cítí.
A pak přijel. Děti byly u táty, na chalupě byli jen oni dva, a venku se sypal sníh, jako by chtěl zasypat všechno, na co se ten týden ptala. Laura zatopila v krbu. A najednou bylo ticho, které předtím rozkládalo, to nejhezčí ticho na světě.
Tyhle dny si Laura nechala celé. Nikam se nespěchalo, nikdo nikam nemusel, svět se scvrkl na jednu místnost s ohněm. Smáli se. Milovali se pomalu a pak rychle a pak zase pomalu, mokří, propletení, beze studu, jako spolu uměli vždycky, když nikdo nestál mezi nimi a nikam se nejelo. Tělo na tělo, kůže, oheň, sníh za oknem. Tohle nikdo nikdy nezpochybnil. Tady byli vždycky doma.
Mezi tím vším mu to řekla. Že to vyřešila. Že přerovnala hlídání, prosila, posunula, a vychází jí to. Že může na Kutaisi i do Gdaňsku. Řekla to skoro vítězně, jako dárek, jako důkaz, kolik práce si dala, aby s ním mohla být.
Marek se chvíli díval do ohně. U Kutaisi kývl, s tím počítal, to byla jejich cesta. A pak řekl, nech mě taky letět samotnýho. O Gdaňsku. Nic víc. Žádné vysvětlení, žádné protože. Jen tahle jedna věta a zpátky pohled do ohně.
Laura zůstala chvíli zticha. Tohle on někdy dělal. Občas prostě potřeboval letět sám, být chvíli jen se sebou někde daleko, a ona to vždycky brala jako součást toho, jaký je, jako počasí, které se nedá přemluvit. Jenže tohle nebyla žádná stará cesta. Tohle byl Gdaňsk, kam ji před pár týdny lákal tím svým pojeď. Nejdřív pojeď, a teď, když kvůli tomu pojeď přerovnala celé pololetí, nech mě letět samotnýho.
Byla z toho zmatená. Nešlo to dát dohromady, ty dvě věty od jednoho člověka, pojeď a leť beze mě. A tak udělala to, co uměla nejlíp. Vzala si z toho tu lepší půlku. Aspoň Kutaisi vyjde, řekla si. Aspoň někam spolu. Usmála se na něj, přiložila do krbu a nechala to být, protože byl Štědrý večer a venku padal sníh a v posteli bylo teplo a ona si ten klid nechtěla rozbít kvůli jedné větě.
Ale bolelo to. Tiše, vespod, pod tím vším ohněm. Ležela vedle něj, poslouchala, jak praská dřevo, a věděla, že právě dostala dvě věci najednou, které k sobě nepatří. Nejbližší Vánoce, jaké spolu kdy měli. A vědomí, že jsou místa, kam ji vezme, a místa, která si nechá jen pro sebe, a že o tom, která jsou která, rozhoduje on.
Sníh padal dál a přikrýval cestu, dvůr, auto, všechno. Laura si pomyslela, že takhle nějak to s ním je celou dobu. Že napadne tolik krásného, měkkého, bílého, až přestaneš vidět, co je pod tím. A že na jaře, až to roztaje, tam ta cesta pořád bude. Přesně tam, kde byla.
