Valentýn ještě stihli. Šli na koncert, dostala kytku, drželi se za ruce ve tmě sálu, a Laura si na pár hodin připadala jako holka, kterou si někdo vybral. Po tom všem, po rozchodu, po Tiraně, po tom slově, co vyslovila a co se ho nedotklo, prostě jen seděla vedle něj, voněla kytkou a bylo jí dobře. Tohle pořád uměli. Vždycky uměli ty hezké večery, na kterých se daly postavit celé čtyři roky popírání.
Pak přišel ten víkend v Brně. Šli konečně vybrat ten novoroční dárek, pobyt v hotelu Anybody, co mu sama koupila a na který se sama těšila skoro víc než on, jako se těší ten, kdo zaplatil za kouzlo a teď si ho jde vyzvednout. Z těch tematických pokojů zvolili Transgalaktický rande. Měla za ním ale přijet už noc předtím, do hospody, kde seděl s lidmi ze svého školení.
Jela z koncertu Zrní, přes půl republiky, a celou cestu mu volala, kam má přijít, jestli je ještě v hospodě nebo už doma, jestli na ni počká. Nebral to. Ona pak v noci bloumala Prahou a hledala ho, a on někde mezi svými, nedostupný jako vždycky, když ho zrovna nejvíc potřebovala. Dovolala se mu až pozdě v noci, a když ji konečně pustil do bytu, byl nepříjemný, jako by rušila ona jeho, ne on nechal bloudit ji.
Druhý den si dala kokain, aby se dala dohromady. Aby z té noci, kdy ji nechal viset s telefonem v ruce, vykřesala holku schopnou užít si pobyt, který sama zaplatila. Sešvihala se chemicky do formy na lásku, protože jinak to v tu chvíli nešlo, a možná na tom bylo to nejsmutnější právě tohle. Že do dárku, který dala jemu, musela nastoupit přes prášek.
A pak, v tom pokoji jménem Transgalaktický rande, se to celé obrátilo. Žádná hádka, žádná ozvěna z té noci, jen usmíření. Pili koktejly, šňupali, smáli se, milovali se tak, jak to spolu uměli vždycky, beze studu, propletení, a chvíli bylo všechno zase celé. Laura mu uprostřed toho řekla, že ho strašně miluje. Vyhrkla to jako přiznání i jako úlevu zároveň. A Marek ji objal, pevně, dlouze, tak, že tomu objetí na chvíli uvěřila víc než té noci, kdy bloudila Prahou a on už spal.
Domů jela a v hlavě jí leželo to jméno. Transgalaktický rande. Připadalo jí najednou strašně přesné. Že tohle vlastně byli oni. Dva lidé na rande přes celou galaxii, mezi kterými je vždycky nepředstavitelná vzdálenost, a aby se na jednu noc setkali doopravdy, musí ona urazit světelné roky. Přes půl republiky z koncertu, přes noc bloudění, přes prášek, přes všechno, jen aby se dostala do téhož pokoje a tam ji konečně objal. Ona letěla, on čekal na svém vzdáleném souhvězdí, až k němu dorazí, a tvářil se, že je to spravedlivé rozdělení rolí.
Bylo to nádherné a bylo to vydřené, obojí naráz, jako všechno, co s ním zažila. A Laura, místo aby z toho měla těžkou hlavu, si odvážela hřejivý pocit, že to mezi nimi pořád je. Že stačí urazit ty světelné roky a na konci čeká ten jeden objímavý večer. Nepočítala, kolik energie ji ta cesta přes galaxii pokaždé stojí, ani kolik z ní na té dráze nechává. Počítala jen ty večery, kdy dorazila. A těch pár večerů jí pokaždé připadalo jako dost důvodů letět zas.
