Poté, co se vrátili z Banátu a Laura se rozloučila s Markem, učila se znovu vnímat svou chalupu, dvorek, život, děti. To, co rok byla samozřejmost, najednou mělo i barvy. Zalévání, ranní káva v pyžamu, kuře v troubě, hluk dětí v patře.
Rumunsko se ji propsalo do těla, hlava to nedokázala pobrat. Neustále se vracela na zastávku tramvaje v Praze a opakovalo si gesto, při kterém ji Marek přejel rukou přes její hrudník. Pokaždé to vyšlo stejně. Panika, úzkost, strach a bolest.
Radek napsal druhý den po jejím návratu z Banátu a od Marka: „Čau kočko, kdy přijedeš?“
V prvních dvou týdnech v září se viděli často. Laura jezdila k Radkovi domů, na balkóně kouřili trávu a bavili se o životě. Jezdila na jeho koncerty, snažila se znovu žít.
Někdy seděli u něj doma a Radek jí dělal kávu způsobem, který byl přesný a mírně přehnaný v dobrém slova smyslu. Voda vřela v konvici a přitom měl milý úsměv. Laura si pomyslela, že Marek by jí takovou kávu nikdy neudělal. Vlastně to nebyl jeho úkol.
Týden po jejím návratu jeli společně na festival do Mlékojed. Schodiště a Pio Squad, místo, kde byla naposledy ve dvaceti, a ke kterému patřila jiná verze jí samé. Stará reggae partička, plážové ohně, kapely, jejichž jména si znova vzpomněla teprve cestou autem. Radek znal lidi, Laura ne. Bylo to v pořádku. Posadili se k ohni, někdo vytáhl tabák a špek, někdo jiný kytaru, a Laura se najednou smála tak, jak se rok nesmála. Smála se Radkovým vtipům a tomu, jak se k ní občas naklonil a potichu dovysvětlil, kdo je kdo a co je co. Potřebovala to.
Přespali v hotelu. Cestou zpátky v autě řekli si oba nahlas to, co prostě cítili oba. Nešlo to.
„Tobě se nedá nic vyčíst, jsi skvělej. Jen vidím, kde jsi a kde jsem já,“ řekla Laura potichu. Radek kývl. Bolelo to, zároveň přišla úleva.
Bylo ji trapně z toho, jak rychle to s Radkem skončila, i z toho, jak dlouho s ním ten měsíc byla. To jsi věděla, řekla si v duchu pak ve své posteli, to jsi věděla už v Banátu.
V pondělí ráno seděla u snídaně a otevřela telefon kvůli pracovní zprávě. Vyskočilo Markovo jméno. Krátká věta, taková, jaké píše. Jak se má. Že je na „táboře“ pro dospělé. Jasně, tábor pro programátory, dovtípila se. Nepsal nic o tom, že ho mrzí to, co se stalo. Psal jako by mezi tím rozhovorem a touhle zprávou nestálo nic, jen čas, který se zase o trošku posunul.
Až později se dozvěděla, že Julie napsala Markovi. Co přesně Julie napsala, se Laura nikdy úplně přesně nedozvěděla, ale věděla tohle: „Jsi blázen, jestli ji pustíš“.
Julie uměla věci, které se Laura neodvážila. Uměla se přirozeně dostat do života jiných lidí. Laura pocítila vděk. Stesk po Markovi byl obrovský a věděla, že ho Radek nepřikryje.
Markovi odpověděla. Krátce. Pak seděla nad telefonem a sledovala, jak se jí třese ruka. Psala o tom, že pláče nad cibulí. Plakala nad tím, co se stalo, plakala štěstím.
Týden potom mu napsala o jednom koncertu v Lounech. Chtěla, aby jel, aby konečně poznal Lenku, o které mu už několikrát mluvila a u které měla pocit, že kdyby ji Marek poznal, pozná i další část ji samé. Marek odpověděl typicky neurčitě. Slíbil prý něco jiného, ale v jedné větě jí dal naději.
„Vidět Louny a tebe by bylo hezké“, odpověděl nakonec Marek.
Domluvili se. Laura ho představila Lence v hospodě před koncertem. Lenka si ho přiměřeně prohlédla, řekla aha a šla k baru. Laura tušila, co znamená Lenčino aha. Ale také věděla, že si Lenka přeje, aby byla spokojená.
Po koncertě, kolem půlnoci, šli ulicí směrem k hotelu, kde měli přespat. Z protějšího chodníku se k nim přiblížili dva lidé, někdo místní, kdo nejspíš toho dne potkal Marka v hospodě. Jeden z nich přimhouřil oči.
„Hele, to je tvoje holka?“
Marek, mírně připitý, se zastavil uprostřed ulice. Podíval se na ni. A odpověděl pyšně a vesele zároveň:
„Jasně!“
Lauře se tetelila blahem. Vůbec nešlo o ty dva cizí lidi, kteří pokračovali svou cestou. Šlo o to slovo, položené před nimi tak, jak to Marek nikdy neudělal. Tak prosté, bez dalšího vysvětlení. Jen Jasně! Měla pocit, že má v rukou něco, co celé léto držela v náručí jako těžké dítě, a najednou jí někdo pomohl a ona mohla létat.
V noci po koncertě, když Marek usnul vedle ní v hotelové posteli, ležela s otevřenýma očima a dívala se do tmy. Před čtyřmi týdny seděla po Banátu u něj doma a říkala mu, že odchází. Pak uplakaná nastoupila do tramvaje a mávala své lásce. Před třemi týdny ji dělal Radek na balkoně kávu způsobem, který už dnes uměla pojmenovat jako něco, co k ní nepatří, i když by patřit mohlo.
Byla šťastná a zamilovaná. Marek byl její přítel. Snažila se ze sebe setřást všechny staré pocity a usnula.
