Pár dní před Albánií se s ním opilá rozešla. Po telefonu, pozdě v noci, ze všech těch zpráv a plánů a letů, co posílal přes ChatGPT, jí najednou došlo, že už nemůže, a tak to řekla. A pak, jak to u opilých rozchodů bývá, jí to bylo druhý den líto. Omluvila se mu, že volala tak pozdě a tak opilá, a on to vzal velkoryse, protože velkorysost ho nestála nic, a napsal něco v tom smyslu, že budou v Albánii kamarádi a že to zvládnou.
Kamarádi v Albánii. Laura si tu větu přehrávala a nevěděla, jestli se má smát. Rozešli se v úterý a v sobotu spolu letěli do Tirany. Jako kamarádi. Jako dva lidé, co se právě rozhodli, že spolu nebudou, a tak to spolu jedou oslavit do zahraničí.
V Tiraně to vyřešili po jeho. Marek jí oznámil nový režim, jako se oznamuje změna otevírací doby. Psát ti nebudu, řekl, ale telefony ti budu zvedat. A Laura, místo aby se zeptala, co je to za vztah, kde se partner zaváže, že bude zvedat telefon, na to kývla. Protože zvedání telefonu bylo pořád víc než to ticho předtím, a ona se naučila měřit lásku v tom, co zrovna dostane, ne v tom, co by měla.
A Tirana byla mezitím Tirana. Město, co se kašle na detaily a prostě žije, vysoké baráky jak z Rubikovy kostky, výborné silné kafe ráno, divné pivo večer a o půlnoci skvělé jídlo. Koupil jí spodní prádlo, to nejvíc sexy, jaké našel, a pak ji v něm pořádně miloval, a Laura se u toho cítila chtěná tak, jak se cítí ten, komu někdo dává tělo místo slov. Bylo to dobré. Bylo to vzrušující. A bylo to přesně tolik, kolik byl ochotný dát, ani o slovo víc.
Od Albánie si volali. A světe div se, ono to pár měsíců docela fungovalo. Telefon brával, i když býval zaneprázdněný, mluvili spolu, a Laura si na ten nový režim zvykla, dokonce si ho pochvalovala. Vyložila totiž všechny karty, řekla nahlas i to nejhorší, a on se po tom všem zase choval hezky, a tak si dovolila to, co dělala celé čtyři roky. Uvěřila, že tentokrát je to jiné.
Jen to nebylo jiné. Bylo to jen tišší. On nepřestal být tím, kým byl, jen na chvíli ubral hlasitost, protože věděl, že se na něj dívá pozorněji než dřív, že už zná to slovo, a tak hrál o něco líp. Předváděl jí verzi sebe, kterou by chtěla, a Laura tu verzi brala jako příslib, ne jako představení s časově omezenou platností.
Sedávala v tiranských kavárnách nad tím silným kafem, v novém prádle pod šaty, oficiálně kamarádka, fakticky milenka, a říkala si, že tohle je možná ta nová, dospělejší podoba jejich lásky. Něco volnějšího, lehčího, bez nároků. A až mnohem později pochopila, co to doopravdy bylo. Že rozchod, po kterém spolu letíte do Albánie, není rozchod. Že je to jen nová smlouva, ve které se ona vzdala i toho mála, co předtím chtěla, a on za to slíbil, že bude zvedat telefon. A že se tomu dá pár měsíců věřit, právě dokud nepřijde Lisabon a nepřipomene jí, že ta smlouva platí jen do chvíle, kdy se mu zase zachce někam odletět sám.
