Srpnové ráno má v sobě zvláštní tíhu. Ne zimní, ne jarní. Srpnová tíha je teplem, přesyceností, pocitem, že léto přetrvalo o den déle, než bylo zdrávo.
Laura vstávala jako vždycky. Děti, snídaně, zahrada. Rutina, která funguje bez ohledu na to, co se děje uvnitř. Jestli je zima nebo léto. Tohle bylo na domácnosti možná to nejlepší. Vyžadovala přítomnost. Nedovolovala příliš dlouhé výlety do vlastní hlavy.
Marek byl na Colours of Ostrava. Pak v Uherském Hradišti. Sem tam napsal. Pár slov, smajlík, odkaz na něco, co ho zaujalo. Nebyl to proud. Spíš kapky. Laura si říkala, že je to tak správně. Že zbytek měsíce s ní trávit nechce, jak sám řekl. Víc od něj nečekala.
O Radkovi si nepsali. Marka by nic takového ani nenapadlo. Co vlastně?
Radek se Lauře ozval sám, za pár dní. Že hrají na koncertě na Moravě, moc velká věc to není, ale přijela by se podívat? Může vzít děti, bude to venku.
Laura si text přečetla dvakrát. Podívala se z okna. Pak napsala zpátky: jo, přijedeme.
Na koncert jely ve třech. Auto plné pytlíků s jídlem, zapomenutých krabiček džusu a otázek typu ještě dlouho každých dvacet minut.
Den pálil. Slunce mělo tu srpnovou intenzitu, kdy se neschováš ani ve stínu, kdy se vzduch třese nad asfaltem a tráva voní jako by se vzdávala. Festival byl malý, pořádný, s dřevěným pódiem a stoly rozházenými po louce. Laura si sundala tenisky a šlápla bosýma nohama do trávy. Bylo to příjemné až nečekaně.
Dcera si hned odběhla za vrstevníky. Syn seděl u Laury, jedl sušenky a díval se na pódium s tou dětskou vážností, která se tváří, jako by celý svět byl otázka k pochopení.
Radek hrál dobře. Laura to věděla, ale vidět ho na pódiu bylo jiné než v hospodě nebo kolem něj procházet v Banátu. Byl tam celistvý. Žádné vysvětlování. Žádná mezera, do které by bylo nutné cosi doplnit.
Po koncertě přišel za nimi. Pozdravil děti přirozeně, bez přehnaného kamarádství. Starší mu řekla, že hrál dobře. On řekl díky, a myslel vážně.
Laura stála trochu stranou a pozorovala to. Cítila v hrudi něco jemného, co nedokázala přesně pojmenovat. Ne zamilování. Spíš úleva. Že takhle to taky může vypadat. Děti odběhly zpátky na deku. Radek se k ní otočil.
Bylo to krátké. Ani se nenadála. Políbil ji tišeji, než by čekala. A pak se odtáhl a chvíli se jen díval, jako by čekal, jestli se mu vrátí pohled nebo pootočí hlavu jinam.
Vrátila pohled. Nic si neřekli. Šli zpátky k dece, kde starší dojídala poslední sušenku a mladší usnul opřený o batoh.
Domů jela v noci po prázdné silnici. Obě děti usnuly ještě před dálnicí. Okno měla pootevřené, vzduch byl konečně snesitelný, pole za sklem tmavá a tichá. Den měl v sobě tu zvláštní kompletnost, kdy se nemusíš ptát, jestli stál za to. Prostě byl. Kdesi za polem byl Marek. Na filmové škole, na přednášce, v hospodě s někým novým. Laura o tom nepřemýšlela. Jen jelo auto a děti dýchaly a venku po minutách mizela letní srpnová noc.
