Lenka přijela za Laurou na samotu jako svěží vánek. Objevila se ve dveřích, objala Lauru a hned otevřela víno, protože už od dětství dobře věděla, že existují věci, které nejdou řešit střízlivé.
Laura vypadala dobře – možná až příliš dobře na někoho, kdo je momentálně uvnitř rozpadlý na malé smutné částečky. „Jak se máš, Lauro?“ Lenka vypálila rovnou otázkou, kterou si Laura každý den zakazovala položit sama sobě.
„Jo, v pohodě. Už to neřeším,“ odvětila Laura, jako by jen tak mimochodem zametla vlastní srdce pod koberec.
Lenka nalila další skleničku, protože přesně takhle vždycky začínaly jejich upřímné rozhovory. „Aha. Jasně. Protože ty vždycky všechno neřešíš, že jo? Minule jsi psala něco jiného…“
Laura zrudla. „No jo, hele, to byla blbá noc… trochu MDMA, no víš jak.“
„Jo. A pak se probudíš, jsi střízlivá a pořád je všechno stejný. Hele, proč za tebou vlastně Marek nejezdí častěji?“ Lenka uměla být nemilosrdná.
„No, on má hodně práce… programování, víš jak. Nemůže si jen tak dovolit odjet kdykoliv.“
Lenka zvedla obočí. „A tvoje práce je míň důležitá než ta jeho? Co kdybys mu přestala psát, ozval by se sám od sebe?“
Laura si přitiskla skleničku k rtům, jako by se snažila polknout nejen víno, ale i tu nepříjemnou otázku. Pak jen pokrčila rameny. „Nevím, možná ne.“
Noc padala rychle a Laura začínala psát Markovi zprávy, které pak okamžitě mazala. Zkoušela je psát jinak, rozuměji, méně zoufale. Ale každá verze nakonec skončila stejně – vymazaná a nahrazená další. Nakonec odeslala cosi, co sama považovala za celkem neutrální výzvu ke komunikaci, i když hluboko uvnitř věděla, že tam nacpala všechnu tu úzkost, kterou jí Lenka právě otevřela.
Marek odpovídal pomalu, vybíral si pečlivě, na co reaguje a co nechá bez odpovědi. Pak ale přišly věty, které Laura potřebovala číst:
„Té situaci mezi námi myslím rozumím a chápu, proč to není pro tebe komfortní. Zároveň bych byl nerad, aby jsme všechno mezi námi ukončili, protože tě mám rád a rád se s tebou potkávám a samozřejmě taky rád s tebou spím.“
Laura četla zprávu několikrát. Hlavou jí prolétly všechny ty zmatené pocity, smutek, naděje i trochu ironie nad tím, jak jednoduše Marek uměl všechno shrnout. „Mám tě rád a rád s tebou spím.“ Znělo to jako romantika pro programátory. Funkční, pragmatická, efektivní.
Laura mu odepsala otevřeně, jak se cítí – ironicky i vážně zároveň, jen aby to nebylo moc citlivé. Ale i přes všechno to hraní si na odstup věděla, že jí Lenka zbořila falešnou fasádu. Barcelona najednou visela na obzoru jako poslední test jejich vztahu, který se ani vztahem nesměl nazývat.
Nalila si další víno a pozorovala mobil na stole. Zprávy od Marka byly jako malé světýlko v mlze – naděje, že možná ještě není vše ztraceno. Jenže na dně té naděje bylo stále cosi hořkého, co chutnalo po nejistotě a otázkách bez odpovědi.
