Vypínám radar. Pokud mě kvůli tomu budete mít za krávu? Fajn. Protože budu ta nejhlasitější a nejvíc EXTRA KRÁVA v okolí! 
Která z nás se někdy bála požádat i o ten blbej rohlík se salámem?
Moje dětství byla jedna velká nekonečná čekárna na to, až bude „vzduch čistej“.
Seděla jsem v pokojíčku a čekala, až máma bude v pohodě. Čekala jsem, až se naši přestanou hádat. Čekala jsem, až nastane ta správná chvíle a já si mohla jít pro ten blbej rohlík se salámem, aniž by to někoho „otravovalo“ 
Protože základní nepsané pravidlo přežití znělo: „Když nebudeš mít extra požadavky a budeš ticho, dopadne to dobře.“
Gratuluju si! Právě jsem si diagnostikovala hypervigilanci
Proboha… jasně že nechcete bejt jak radar na cizí emoce a vnímat náladu druhého dřív, než si on sám stihne uvědomit, co mu je! 
A pak následuje Fawn Response. Strategie „hodný holky“, co se chce zavděčit, aby ji nikdo nezabil (obrazně, i když v dětství je to pocitově nastejno ).
V podstatě jsem uzavřela sama se sebou a s okolním světem tuhle debilní smlouvu: „Nebudu nic chtít a budu totálně nenáročná. A vy mě za odměnu nebudete mít za krávu.“ 
Co z toho? Zjistíš, že nic, že je to i tak v prdeli!
Protože i když se člověk snaží být tak skladnej, že by se vešel do krabičky od sirek, stejně se vždycky najde někdo, komu překážíte.
Navíc parentifikace.
Dítě, co dělá psychologa dospělým, si v dospělosti vytvoří masku funkčního robota, co „nic nepotřebuje“. Ale pod tou maskou je jen velká únava a touha po tom být vidět i s těma blbejma „extrapožadavkama“
Takže vypínám radar. Moje potřeby nejsou „otravování“. Moje hranice nejsou „útok“.
A jestli mě kvůli tomu bude mít někdo za KRÁVU? Ať!
Budu ta nejlepší EXTRA KRÁVA V OKOLÍ, protože bejt neviditelná je sice bezpečný, ale žije se s tím těžko!
Fawnerky, pojďme dneska všechny aspoň trochu „překážet“. Stojí to za to! 
