Od školky nás cvičí hlavně k tomu být nenároční. Nechtít moc. Tiše se vejít do rožku na koberci, ať naše kostky nezasahují do stavebnice kámoše vedle nás. Tiše si vlézt po obědě do malé postýlky mezi dalších 20 postýlek.
A co z toho? Někdy chodíme světem mentálně pokroucení pokaždé, když máme nahlas říct: „Nechci to takhle nebo potřebuju tohle“ 🙂
Někdy radši mlčíme a vysíláme telepatické signály v naději, že se ten druhý dovtípí 🙂
Protože co kdybychom byli za hysterky nebo blbce, žejo? Jenže hodnota není v tom, jestli dostanete „Zelenou“ 💚
Hodnota je už v samotném činu, že jste se narovnali a promluvili 🙂
Máme strach, že odmítnutí znamená, že jsme málo dobří. Ať už jako partner, kamarád nebo kolega v práci. Ale ono se netýká naší kvality, týká se hranic toho druhého.
A co je důležité! Mějte rádi a kolem sebe lidi, kteří vám umí říct NE pevně, ale s láskou. Když odmítnutí doprovází pochopení:
„Slyším tě, chápu tvou potřebu, ale teď to takhle nemám.“
V tom je velkej respekt. Jen u takových lidí si pak můžete být jistí, že jejich ANO je doopravdy, a ne jen proto, že vás chtějí formovat do své oblíbené polohy 🙂
Cvičte to, furt. Zapomeňte na: „Promiň, že otravuju, ale…“ Vaše potřeba není otravování.
Přestaňte doufat, že druhému vaše docvakne, co chcete. Nedocvakne. Řekněte si o to 🙂❤️
Taky se tomu říká Self-advocacy. Nebo prostě: Narovnej si záda!
