Strach měla už před odjezdem. Ne velký, jen tichý neklid pod žebry, úzkost, která se nedá ukázat na rentgenu, a přesto ví, že přijde. Balila se na Gruzii s angínou, s antibiotiky, s menstruací, vyřízená, a nejvíc jí chybělo jediné. Milé slovo. Někdo, kdo řekne, že to bude cajk, že za dva dny si bude venku něco kutat, a že se na ni těší takovou, jaká je, rozbitá a krvavá a pomalá.
Napsala mu to skoro tak. Že má angínu, antibiotika, menstruaci a nemá jediné slovo, co by ji povzbudilo. Marek odepsal, jo, tak na to pak koukneme, a poslal odkaz na mobilní data do Gruzie. Praktické, užitečné, studené jako kovová SIM karta. Antibiotikům pak v Gruzii říkal antipatika, a Laura si dodnes není jistá, jestli tím myslel ty léky, nebo ji.
Tak to obrátila, jak to uměla. Že ten kraj zná a hned by si šla koupit něco v krátké sukni z nízkého regálu a vzala by si to sama, i s antibiotiky a vlastní krví. Smích a touha místo prosby, protože prosba u něj nefungovala a tohle občas jo.
A Gruzie byla i tak krásná.
Kutaisi mělo být jiné. Pár dní u řeky, zeleň, šumění vody, večerní sklenka. Realita byla postel, co vrzala jako volání o pomoc, a sbíječky pod okny, co v člověku otevíraly otázku smyslu existence. Tak tomu městečku brzy zamávali a ujeli vlakem do hlavního města. Ještě předtím stihli Gemo festival, barevný, vonící, živý, dokud je nenápadně neobklíčil dětský gang a málem jí nesebral kabelku. Nakonec se s těmi kluky skamarádili a povídali si o životě a práci. A byl tam i ten brežněvovský lunapark, sen socialistické radosti z pár šroubků a plakátu z Disneylandu, kde vyžebrala pro svého kluka jeden lari, aby ji vzal na autíčka. Romantika nikdy nebyla tak levná a trošku nebezpečná.
V Tbilisi našla ubytování v Avlabari, na levém břehu Kury, v té tiché čtvrti, co je tak trochu její cestovatelské nadání. Domy se tam k sobě naklánějí jako dva staří lidé, co si říkají vzpomínky, a některým v pádu brání jen železná konstrukce. Rozpadají se a přitom jsou krásné, a v noci svítí katedrála Sameba do tmy jako maják pro všechny, co se ještě toulají. Moc jich není.
A pak přišel ten vlak.
Jeli na letiště a nestíhali. Vlak stál a oni museli běžet, dobrý kilometr, s batohy, v tom horku, v noci, po alkoholu. Laura nemohla. Tělo po angíně, antibiotika sice dobrala, ale přeci, krev, únava, plíce hořely a nohy se vzpíraly. A Marek běžel napřed. Neohlédl se, nezpomalil, běžel za tím vlakem, jako by byl jediná věc na světě, a ona se za ním vlekla a v hlavě jí běžela jediná otázka. Kdyby se teď rozplácla na peróně, počkal by? Nebo by nastoupil sám, jen aby to stihl, a mávl jí z okna?
Stihli ho. Spadli do sedaček, oddechovali, a Laura čekala aspoň to obyčejné, že na sebe vydechnou úlevou, že to dali. Místo toho na ni Marek spustil. Ostře, naštvaně, jak se chovala, jak je pomalá, jak to kvůli ní skoro nestihli. Seděla v gruzínském vlaku, ještě bez dechu, poslouchala, jak je problém ona, a po tvářích jí teklo něco, co nebyl pot. Uklidnila ho. Trvalo to, ale nakonec se uklidnil. Vždycky se nakonec uklidnil. Zbytek cesty byl skoro hezký, jako by se nic nestalo.
Ale ten tichý strach před odjezdem nelhal. Zase se něco muselo stát. Ať jeli kamkoli, ať bylo sebehezčeji, vždycky přišel ten okamžik, kdy něco prasklo a ona za to mohla.
Laura se dívala z okna na ubíhající Gruzii a vzpomněla si na ty domy v Avlabari. Jak se k sobě naklánějí, jak je drží železná konstrukce, jak se rozpadají a pořád ještě stojí. Za chvíli ten dům možná spadne, psala o nich tehdy. Ale ještě drží. A napadlo ji, že přesně tak je to s nimi dvěma. Že se k sobě naklánějí silou vzpomínek, drží je nějaká výztuž, kterou už ani nevidí, a každý, kdo jde kolem, pozná, že to půjde k zemi. Jenže ona byla uvnitř toho domu. A zevnitř to pořád vypadalo, že ještě drží.
