Na konci října jeli zase do Jihlavy, na festival dokumentů. Tentokrát ne do tělocvičny mezi karimatky a cizí spáče, ale do bytu, který si pronajali jen pro sebe. A v kině pak bylo to nejhezčí. Vzali si houbičky a dívali se na plátno, kde běžely cizí životy, a mazlili se ve tmě jako dva lidé, kteří nemají kam spěchat. Laura měla pocit, že rozumí každému filmu, i těm, kterým rozumět nešlo. Bylo to tiché a měkké a úplné. Na tohle bude ještě dlouho myslet.
Pak spolu jeli na víkend do České Lípy, k Martinovi a Lucii. Laura tam chtěla oslavit narozeniny, s Martinem, Lucií, Markem a s dětmi. A taky si s Markem konečně sednout a domluvit detaily Albánie, kam se na přelomu roku chystali i s dětmi. Měla to pěkně srovnané v hlavě. Narozeniny mezi lidmi, které má ráda, a vedle sebe jeho.
Jenže k těm narozeninám jí nedal nic. Nic. Žádné přání, žádnou drobnost, jako by ten den byl jako každý jiný. Laura to nesla potichu, ale neslo se to v ní celý večer, zatímco seděli s Martinem nad lahví a povídali. Až pět minut před půlnocí to nevydržela a řekla nahlas, jako by žertovala, že by jí mohl popřát. Marek se usmál, dal jí pusu, popřál. Bylo to hezké. A bylo to málo. Bylo to to, oč si musela říct.
Martin se na ni podíval a utrousil, co by chtěla, od ajťáka. Řekl to jako vtip, jako chlap, který před ženskou omlouvá jiného chlapa, a možná to tak i myslel. Laura se zasmála a přešla to. Ale ta věta jí zapadla někam pod žebra a zůstala tam ležet. Co by chtěla. To byla dobrá otázka.
Druhý večer šli na jazz. V malém sále, víno, dobrá nálada, a Marek se rozpovídal o letenkách. Přišel na to, jak se dají sehnat strašně levně, když se trefíš do správného dne. Vykládal to celému stolu, nadšeně, kam všude by se dalo levně letět. Laura ho poslouchala a smála se s ostatními a netušila, že o jejich příštích měsících se zrovna rozhoduje, a ne s ní.
Ráno se milovali. A do pokoje přišly děti. Laura nevěděla jistě, co viděly a co ne, jen to tušila, a to tušení stačilo. Dcera byla pak celý den jiná. Tichá, sklíčená, zavřená do sebe způsobem, který Lauru bolel víc než cokoli, co si ten víkend odvezla. Věděla, že tohle bude muset nějak řešit. Že některé věci se za zavřenými dveřmi neschovají tak dobře, jak si člověk myslí.
Cestou domů, v autě, mu to řekla. Že tu kytku od něj chce. Že si o ni říká, protože jinak nepřijde. Marek mlčel, a pak večer, v osm hodin, zastavil u květinářství a koupil ji. Byla krásná. Velká, opravdová, vybraná. Laura ji držela v klíně celou cestu a měla mít radost. Jenže se neubránila tomu, že ji to mrzelo. Květina, o kterou si musela říct, voní jinak než ta, co přijde sama.
Pár dní nato přišly ty zprávy. Marek si koupil letenky. Do Gdaňsku, do Kutaisi, levně, chytře, jak to teď uměl. Sobě. Ne jí. A pak napsal, pojeď. Víš, co dělají lidi v Kutaisi? Kutaj si.
Bylo to vyzývavé, lákavé, otevřené jako dveře do jiného světa. Laura na tu pozvánku zírala a chtěla říct ano. A přitom v ní rostla ta samá tichá křivda jako u kytky a u půlnočního přání. Že ji nezval, když kupoval. Že rozhodl sám a teprve potom otevřel dveře, ať si přijde, jestli chce.
Napsala mu dlouhou zprávu. Že moc ráda. Že chápe, že se řídil svým časem a tím, kdy to bylo finančně zajímavé. Že to s dětmi nemá tak jednoduché, musí přerovnat hlídání, prosit bývalého, čekat. A na konec, schované mezi smajlíky, aby to neznělo jako výčitka, jednu prosbu. Že by byla moc ráda, kdyby se jí příště zeptal dřív.
Zeptal dřív. To bylo celé. Nešlo o Kutaisi ani o Gdaňsk, nešlo nakonec ani o tu kytku. Šlo o to, že se pořád musela hlásit o věci, které u dvou lidí mají přicházet samy. O přání pět minut před půlnocí. O květinu v autě. O místo na letence, kterou koupil bez ní. Laura tomu tehdy ještě říkala maličkosti. Trvalo jí, než pochopila, že to nejsou maličkosti, ale ten samý jediný vzkaz, opakovaný tolika způsoby, až ho nešlo přeslechnout. A že už je skoro za pět minut dvanáct.
