Na konci září vzal Marek Lauru na loď. Do Řecka, na čtrnáct dní. Plachetnice a parta lidí, týden na vodě a týden v Aténách. Laura byla v sedmém nebi. Ta parta na lodi byla uzavřená společnost, kam se jen tak nedostal kdokoli. Vzít tam někoho znamenalo být si jistý, že ho mezi sebou opravdu chcete. A Marek tam vzal ji. Pro Lauru to znamenalo, že k němu patří, že si jí je jistý. Skoro vyznání.
A první dny byly přesně ten sen. Aigina, ostrov pistácií ve všech podobách, sladké víno, sýry rovnou z trouby, západy slunce, u kterých se nedalo nemlčet. Kapitán vařil, na palubě se smálo. Když se jim jednou roztrhla plachta, brali to jako malé dobrodružství, historku na večer. Řecko bylo plné všeho možného, chtěného i nechtěného, a Laura tomu tehdy ještě říkala jen to chtěné.
To nechtěné přišlo v posteli. Štěnice. Na lodi se objevily a množily rychleji, než se dalo vydržet, a tak museli plavbu předčasně ukončit a zůstat na suchu. Sen o moři skončil o pár dní dřív, než měl.
A na suchu se pohádali. Hodně, ošklivě, před lidmi. Byl u toho Markův kamarád, kterému Marek říkal Blesk. Blesk Marka znal léta, věděl, jaký je, a stejně z toho, co viděl, zůstal stát. Marku, řekl, vím, jakej seš, ale tohle je síla. Když i ten, kdo tě má roky přečteného, kroutí hlavou, něco není v pořádku. Laura si tu větu zapamatovala. Možná líp než většinu vět, co jí kdy řekl Marek.
Ostatní postupně odjeli. Laura a Marek zůstali v Aténách nejdéle, a kupodivu se to zklidnilo. Atény byly krásné. Vylezli na Lykavittos, pili řeckou kávu, seděli v rooftop barech nad městem. Laura chodila ulicemi a měla pořád ten zvláštní pocit, že když mine mluvícího Řeka, slyší svůj rodný jazyk. Jako by někam patřila.
Jenže štěnice si nesla v kůži. Štípance se rozjely tak, že musela do nemocnice. Prosila Marka, ať na ni počká, ať jde s ní. On řekl, že jede do ubytování prát, kvůli těm štěnicím. Důvod to byl dobrý, to prádlo se kvůli broukům vyprat muselo. A přesto Laura věděla, že měl počkat, až bude od doktora hotová. Jsi velká holka, dodal. A jel.
Tak Laura někde v sama v centru Atén sama hledala cestu na pohotovost, ukazovala na nohy, kývala na slova, kterým nerozuměla. Dostala kortikoidy a pak jí bylo zle. A jako naschvál zrovna nejel žádný taxík. Stála v cizím městě, kterému najednou vůbec nerozuměla, slabá z léků, rozškrábaná, sama, a nemohla se odtamtud ani dostat. Ten pocit, že slyší rodný jazyk, byl pryč. Atény byly zase jenom cizí. A ona se v nich poprvé doopravdy ztratila, protože ten, kdo měl být vedle ní, pral kvůli štěnicím prádlo.
Pak Marek pochopil, že to přehnal. Sebral se a jel z ubytování zpátky do centra, naproti. Vzal ji na jídlo a byl pozorný tím svým způsobem, který používal, když věděl, že přestřelil. Bylo na něm vidět, že tuší, že tohle byl průser. Jenže, kolik těch průserů už bylo? Už byla ztracena v Bari, úprk v Katánii.
Co se to tu děje?
Laura to jídlo snědla a bylo jí líp, protože jí pokaždé bylo líp, když přišel.
Viditelné štípance od štěnic si přivezli domů. Pár dní po návratu našla na povlečení černé tečky, rozložila po domě pasti, zavolala pro jistotu službu na dezinsekci a čekala, až to přejde. Nakonec přešlo. Přestala se bát, štípance po měsíci zmizely.
Hůř se odstraňovalo to ostatní. Marek ji vzal na loď, na to nejhezčí, co spolu mohli mít, a z té lodi si Laura odvezla štípance, prášky a obraz sebe samé, jak stojí sama na cizí pohotovosti, zatímco on jde prát prádlo. Chtěné i nechtěné. Tehdy si pořád ještě myslela, že se to dá oddělit. Že si nechá to hezké a to ošklivé setřese jako vodu z plachty. Trvalo dlouho, než pochopila, že u Marka to chodí v jednom balení.
