Začátkem září byl v Brně Nebál. Něco mezi plesem, cirkusem, výstavou a mejdanem, v halách staré zbrojovky, kam se na jednu noc sjelo sto šedesát umělců a pár tisíc lidí, kteří se chtěli na pár hodin převléct z vlastního života do něčeho jiného. Téma znělo Odysea. Cesta za objevováním. Laura a Marek si to šli užít na maximum.
Dali si zase extázi. A v tom světle, hudbě a kostýmech, mezi akrobaty visícími u stropu a bary na každém rohu, Laura zase jednou cítila, že jsou spolu. Doopravdy spolu. Že ta zeď z léta byla jen špatný sen, že to pádlo se nestalo, že Banát neskončil tak, jak skončil. Na extázi je všechno možné a všechno odpuštěné. Drželi se za ruce v davu a Lauře se zdálo, že tahle odysea je jejich a má dobrý konec.
Po návratu si na nohu nalepila tetování. Žádné skutečné. Pouťové, dětské, ten křiklavý obrázek, co se dětem lepí na kůži a za pár dní ho splaví voda. Velký, nepřehlédnutelný, dělaný na to, aby přitahoval pozornost.
A pak o tom napsala. Proč si to lepíš na nohu? Proč se u toho fotíš? Když si nalepila ten podivný obrázek, vybavila se jí máma z dob dospívání. Co tomu řekne táta. Co příbuzní. Co učitelka, co kolegyně učitelky, co sousedi. Celý ten neviditelný sbor, který má člověk v hlavě a který se ozve pokaždé, když chce udělat něco svého. Nahlas i v duchu si tehdy odpovídala, že je jí to fuk. I když popravdě jí to fuk spíš nebylo. Jenže nátlak budí protinátlak, žejo, říkala si.
Důležité je hlavně to, co si k tomu řekneš ty. Klidně pokračuj, když to uneseš.
A někdy je dobré si k tomu neříct vůbec nic. Vnímala, že to není manifest k tetování. Byl to manifest k jejímu vztahu s Markem, za kterým si rozhodla si stát. Před kýmkoliv.
Bylo na tom něco, co Laura tehdy nevztáhla na sebe celé. Že i nad pitomým pouťovým obrázkem, který za pár dní splaví voda, se v hlavě ozve celý ten sbor. Tátové, učitelky, sousedi. A že se ho učí neposlouchat. Že si dovolí i křiklavost, i pozornost, i pitomost, ať si kdo chce co chce.
Jen jednoho člověka z toho sboru ještě nevyškrtla. Toho, kterého se pořád ptala, jestli se na ni těší, jestli ji zase nezablokuje, jestli zůstane. Ten dětský obrázek se z nohy smyl za pár dní. Stejně jako se smyl ten pocit z Nebálu, že jsou zase spolu. Smývalo se všechno. Jen tohle jí zůstávalo. Ptát se jeho.
