S Julií se domluvily, že si Banát vyzkoušejí nanečisto. Než spolu v létě vyrazí do Rumunska, daly si menší zkoušku. Jen ony dvě a některé jejich děti, jedno italské město na vyzkoušenou, jestli jim to spolu, ženské a děcka, vůbec půjde. Bez chlapů, bez Marka.
Už odjezd byl Italia stessa, Itálie sama o sobě, zmatek od první minuty. A přesto bylo všechno dolce. Sladké.
Neapol je nádherné město pro toho, kdo miluje lesk i bídu zároveň. Davy, prodavači na každém rohu, motorky, auta, hluk, ze kterého se po chvíli stane druh ticha. Největší staré centrum v Evropě, kostel na kostele, prý jich tam je čtyři sta čtyřicet osm, takže se domů vrátíš čistá jako lilie. Aspoň skoro.
Všude se prodávaly suvenýry ve tvaru chilli papriček, u kterých si dospělejší návštěvník chvíli není jistý, jestli jde o zeleninu, nebo o pánské přirození. Laura si jeden koupila. Cornicello prý chrání dům před vším zlým a přináší hojnost, plodnost a mužnost. Hodila ho do kabelky a pomyslela si, že mužnost by se občas hodila i jinde než v domě.
Umělci byli všude. Tanečníci, týpci převlečení za klapající psy, muzikanti, tlupa děcek tančících na náměstí. Kvůli tomuhle stálo za to v Neapoli prostě jen být.
Moře děti zklamalo. Jezdit s nimi na začátku jara do přístavních měst se zdálo být Lauřina specialita. Na pláž ale došli, dívali se na divoké vlny, děti zhodnotily množství odpadků, nechaly se v botách ošplouchnout až ke kolenům, a po bezkonkurenčním hot dogu se vraceli do svého starobylého centra. Pak je potrápila i voda v podobě deště. Julie zůstala veselá, jako celou dobu. To na ní Laura milovala. Že uměla být lehká i v dešti.
A pak tu byl Marek. Teda nebyl. Byl daleko, ve svých školeních, ve svém světě. Laura mu napsala, že snad všechno proběhlo, jak si přál, že druhý den letí do Neapole a že se na něj těší, až se vrátí. Marek poslal odkaz na píseň. Santa Lucia, neapolskou, od Matušky. Děkuju za tematický song, napsala. A pak to přidala. Že by ji strašně potěšilo, kdyby jí napsal, že se na ni taky těší. Pokud by to ovšem byla pravda.
Napsal, že samozřejmě se na ni těší. Až potom, co ho o to musela požádat. A přidal, ať si to v Neapoli užijí, že Juliino dítě může hlídat ty její a ony si můžou jít kalit.
Laura se tomu zasmála a něco jí to vzalo zároveň. Že i to „těším se“ si musela vyžádat, a že odpověď přišla správná, ale objednaná. A že o jejím večeru v cizím městě uvažoval jako o příležitosti jít kalit, ne jako o tom, že je tam bez něj.
A přece. Jeden večer mu z Neapole zavolala, poprvé za tu cestu, a on to vzal. Povídali si, pak k telefonu přitáhla i Julii a chvíli se přes malou kameru smáli všichni tři, Praha a Neapol v jednom obrázku. Laura zavěsila a byla zase šťastná. U Marka stačilo málo, aby v ní zhaslo, a stačilo málo, aby se zase rozsvítilo.
Jenže pravda byla i tahle. V Neapoli jí bez něj nebylo zle. Naopak. Smála se s Julií, jedli nejlepší pizzu svého života v nejstarší pizzerii na světě, zkoušeli zákusky, děti byly otravné a krásné, a to město házelo energii po hrstech. Bylo jí dobře. Bez něj.
Sotva přistáli, napsala mu. Že budou kolem půl desáté na Hradčanské, jestli za nimi nepřijde a nedojde s nimi k autu. Přišel. A rovnou sám navrhl, jestli by spolu nedali nějakou večeři. Laura, která si v Neapoli pomyslela, že bez něj se dá, pak šla po večerní Praze vedle něj k zaparkovanému autu a byla ráda, že tam je. Jako vždycky stačilo, že přišel.
A tak tu větu zase schovala. Že bez něj se dá. Že se dá dokonce dobře. Pomyslela si ji toho března poprvé a hned ji zatlačila zpátky, protože přišel naproti a usmál se a bylo to jednodušší než ji domýšlet. Tehdy ji to vyděsilo víc, než potěšilo. Ještě nebyla připravená vědět, co to znamená.
