Po té zimě přišla Málaga jako odměna. Po těch nocích u tmavého okna ji Laura potřebovala možná víc, než si přiznávala.
Letenky koupil Marek. Laura z toho měla radost a chtěla mu to nějak vrátit, a tak si vzala na starost ubytování. Večer co večer projížděla nabídky, filtr nastavený na centrum, a posílala mu odkazy. Tenhle má dobré hodnocení a je u pláže. Tenhle je levnější. V centru nenajdu nic, co by stálo za to a zároveň nestálo od třinácti tisíc výš. Marek odpovídal palcem nahoru, smajlíkem, někdy ničím.
To se máme, napsal jednou. Máme. Vybrali.
Byla to dělba práce, ve které jí připadlo to hezké. Plánovat cestu s někým, koho miluje. On dal letenky, ona střechu nad hlavou, a Lauře to tak dávalo smysl. Mezi jedním odkazem a druhým mu napsala, že by teď chtěla být s ním v posteli, takhle při sobotě.
A pak letěli.
Do ubytování je uváděl postarší pán s klíči a Laura na něj spustila všechno španělské, co se před odjezdem naučila. Měla to tak vždycky. Potřebu navázat řeč, pocit, že je to až vtipné, a tajnou touhu po pochvale, jako by ještě chodila do školy. Řekla Lo siento, omlouvám se, jen proto, aby to řekla. Pán se na ni nechápavě podíval. Tak přidala další. Mujer, necesito, niño y niña. Žena, potřebuju, chlapec a dívka. Čekala smích. Nepřišel. Tázavý pohled toho Španěla se jen prohluboval. A pak jí došlo, že si z těch náhodně posbíraných slov mohl pán s trochou fantazie složit docela smysluplnou, a dost nemístnou větu. Marek se smál za oba.
Málaga byla teplá způsobem, který tělo po prosinci skoro nečekalo. Slunce mělo váhu, palmy stály bez hnutí, moře leželo na konci ulic jako něco, co je tam pořád, ať se děje, co se děje. Laura si po těch nocích u tmavého okna připadala jako člověk, kterého někdo vrátil do barev.
Vyšli nahoru na Gibralfaro a dívali se na město shora, na ten andaluský mišmaš staré pevnosti, skla a jeřábů, co spolu nějak držely pohromadě. Prošli Picassovo muzeum a Laura předstírala, že rozumí o něco víc, než rozuměla, a Marka to bavilo. Po náměstích chodili mezi šedými holuby i bílí, kteří se nebáli ukázat, že jsou něco víc, a nad nimi přelétala hejna mníšků. Pili sangrii. Večer chodili v kožichu, protože leden je leden i na jihu, a Laura se přesto jedno odpoledne svlékla a šla se do moře vykoupat. V lednu. Byla jí zima a bylo jí dobře a smála se sama sobě.
Jeden večer seděli na zídce nad přístavem, nohy spuštěné dolů, a Marek jí beze slova podal půlku svého sendviče. Drobnost. U Marka se totiž počítaly drobnosti. Velkých gest nebylo, a tak ta malá vážila víc.
Koupili si gumové medvídky s THC a jeden večer je snědli a strávili ho propletení tak, že Laura nevěděla, kde končí ona a začíná on. Bylo jim krásně. Prostě krásně, bez hvězdičky, bez ale. Takových večerů si z té cesty schovala víc, než se vejde do jednoho týdne.
Doma v Praze pak našla v peněžence kartičku. Plastovou, oprýskanou na hraně, klíč od prvního hotelu, kde v Málaze spali. Pokoj, jehož číslo si už nepamatovala. Napsala mu o tom. Že tam vlastně pořád mají pokoj, jen neví který. Smáli se tomu oba a Laura tu kartičku nevyhodila. Nechala si ji mezi ostatními kartami, které k něčemu otevíraly dveře.
Až mnohem později ji napadne, že přesně taková ta jejich láska byla. Klíč od pokoje, ke kterému se nedá dojít. Držíš ho v ruce, víš, že někde je, že jste v něm kdysi spali, ale číslo se ztratilo a recepce je dávno jiná. Tehdy ji ta kartička ještě hřála. Nechávala si ji jako příslib, že tam jednou zajedou znovu. Trvalo dlouho, než pochopila, že některé pokoje se podruhé neotevřou.
