Marek měl ten podzim premiéru. Rozjížděl svůj první veřejný webinář o umělé inteligenci, věc, na kterou se těšil jako kluk před závodem. Laura ho chtěla vidět celý, od začátku do konce. Jenže ten večer byl jako každý jiný. Pohádka, karta do čtečky, svačiny na ráno, a teprve půl hodiny před koncem si konečně sedla. Stejně to nestihla. Napsala mu aspoň to, co cítila: gratuluju k prvnímu ukončenému webináři 🙂
Za pár dní v Praze Křišťálová Lupa a Marek na ni byl nominovaný. „Přijeď na moje školení a pak spolu půjdeme na Lupu,“ psal. Laura věděla, že to bude jeho večer, a chtěla u toho být.
Další den jela jako vždycky pro děti po vyučování do školy. Nasedla do auta na dvoře, otočila klíčem. Jejich kočka ráda lehávala pod autem, na teple od motoru, a Laura měla ve zvyku nejdřív zatroubit, aby ji vyhnala. Tentokrát nezatroubila. Měla v hlavě sto věcí najednou. Čas, školu, Marka, a to, co je čekalo další den. Jeho školení a slavnostní večer na Křišťálové Lupě. Ucítila pod koly to měkké, co si tělo zapamatuje líp než hlava. Vystoupila a věděla, ještě než se podívala.
Kočka ležela na dvoře, skvrna na udusané hlíně. Laura nad ní stála a neměla čas. Děti čekaly před školou. Přikryla ji, nastartovala podruhé, tentokrát opatrně, a jela. Celou cestu měla v chodidle ten náraz, jako by ho pedál pořád držel. Brečela. Klepala se. Pokoušela se o ní panická ataka. Dýchej!
Druhý den ráno jela za Markem na jeho školení. Do Prahy, pak na jeho velký večer, s mrtvou kočkou pod kůží.
Na školení na něj byla moc hrdá. Byla ráda, že našel směr, že ho umělá inteligence tak pohltila. Na Lupě bylo světlo, bublinky, lidé, kteří Marka znali z internetu dřív než z očí do očí. Laura se usmívala, držela skleničku a celý večer nedokázala říct nahlas to jediné, co v ní bylo. Řekla to, až když vypila dost. Slova z ní vyšla rozmáčená a opožděná. Kočka, dvůr, klíč, troubení, které tentokrát nepřišlo.
Marek se zasmál. „To se stane každýmu,“ řekl a podal jí další skleničku.
Možná měl pravdu. Stává se to. Jen to neřekl tak, aby to bylo s ní. Řekl to tak, aby to bylo pryč.
Lupu nevyhrál. Vyhlásili někoho jiného, Marek tleskal se všemi, jen koutek úst měl o něco pevnější. Laura ho držela za ruku a bylo jí ho líto dřív, než si stihla přiznat, že je ji líto hlavně sebe.
V neděli ráno se chystala domů. Marek vyspával, schoulený, nedostupný. Laura vedle něj polehávala a říkala mu, že musí jet dřív, aby stihla za světla vykopat díru. Že kočku nemůže nechat ležet přikrytou na dvoře. Marek něco zamumlal do polštáře a spal dál. Až o pár dní později jí řekne, že o tom nevěděl. Nevěděl? Že mu to nedošlo. A Laura už tehdy bude vědět, že to je vlastně totéž. Nevěří tomu. Proč? Proč ji nevznímal?
Jela domů sama, listopadovou krajinou bez barev. Vzala rýč a kus zahrady, který ještě nebyl zmrzlý, a kopala, dokud nebyla díra dost velká. Slunce zapadalo brzo, jak v listopadu zapadá.
Tehdy si myslela, že selhala jenom jako řidička. Že zapomněla zatroubit, a to je celé. Teprve mnohem později ji napadne, že to troubení byl vlastně celý ten vztah. Že pořád někoho předem varovala, dělala hluk, aby se stihl uhnout, jen u sebe na to jaksi nikdy nezbyl čas. A že některé věci přejedeš v jediné vteřině, kdy myslíš na všechno ostatní než na to, co ti leží přímo pod koly.
