Prosinec přišel tiše, jak chodí prosince. A s ním i to Markovo ticho, které Laura znala líp než většinu jeho slov.
Psala mu a on neodpovídal. Ne dlouho, jen tak akorát, aby to v ní stihlo narůst. Po dni, možná dvou, to nevydržela.
Mluvíš se mnou ještě?
Odpověď přišla věcná, skoro mírná.
Jo, akorát jsem byl unavený a nechtěl jsem řešit nějaké nepříjemnosti.
A Laura zase stála na břehu a dívala se, jak ho odnáší jeho vlastní voda. Pak se vrátil, jako vždycky, a ona si oddychla, jako vždycky. Mezitím ale stihla projet všechny možné konce. To bylo na tom to únavné. Ne to mlčení samo, ale práce, kterou s jeho mlčením měla.
Nejhorší byly noci. Laura usnula a po hodině se probudila, a věděla, že je po spánku, ještě než se podívala na hodiny. Jedna ráno. Mozek nezvládl nic než otázku, proč zrovna teď, a pěkně děkuju.
Pak ty zvuky. Něco se škrábalo na horní tabulku okna. Přesně tak, jak to dělávala kočka, když chtěla dovnitř. Laura vstala a šla k oknu dřív, než si stihla vzpomenout, že kočka už škrábat nemůže. Že ji na podzim sama přikryla na dvoře a vykopala jí díru. Za oknem nikdo. Ticho. A přesto ty zvuky znova, těžké, jako by někdo tahal na střechu něco o zvířecí váze.
Kuna, řekla si. Zloděj. Srnka. V hlavě jí běžely scénáře jeden přes druhý, čím dál nesmyslnější, jak to v noci chodí. Ve dvě třicet to vzdala a šla pracovat. A když ani to nepomáhalo, udělala jediné, co ji napadlo. Vygenerovala si Ducha Vánoc, aby se uklidnila.
Dívala se na ty obrázky a říkala si, dobře, horší než tohle to být nemůže. A z těch obrázků jí došlo, proč asi přišel. Postrašit ji. Nezabalené dárky, žádné cukroví, žádný stromeček, auto, co zlobí, neuklizeno. V pět usnula. V šest dvacet vstávala. Přežila.
Tyhle noci se rok předtím nevracely. Teď ano. Něco se v Lauře z toho roku pootevřelo, nějaké staré dveře, za kterými čekaly stavy, co neuměla zavřít zpátky. Poprvé si řekla, že na to sama nestačí. Od nového roku začne chodit na terapii. Napsala to i Markovi, mezi řečí, jako by to nebylo nic. Že se jí spustily nepříjemné stavy a že to půjde řešit. Marek odepsal něco vlídného a krátkého, jak to uměl, když nešlo o něj. Laura to vzala jako dost. Víc nečekala.
A pak, mezi tím vším, byly Černošice.
Jeli na Timudej. Můžu vzít houbičky? napsala mu předem a on odepsal Jooo, s tou samozřejmostí, se kterou si rozuměli nejlíp.
Ten večer se voda zvedla zase společně. Kapela hrála, lidé tančili, a pak se Laura zadívala a uviděla Vesmír. Maličký, celý, srozumitelný, takový, že by se do něj dalo schovat. Marek byl zase jinde, kam za ním obvykle nemohla, jenže tentokrát tam byla s ním. Na stejné vlně, jako tehdy na JARu. Milovala to. Milovala ho.
Tu noc mu v Černošicích řekla, že to pár dní nedostala. Že si možná koupí test. Čekala, že ztuhne, že se zatáhne do sebe jako pokaždé, když se přiblíží něco velkého. Netvářil se vyděšeně. Jen kývl, klidně, skoro jako by to k nim patřilo. A Lauře se v té jeho klidnosti na chvíli rozsvítilo něco, co si dlouho nedovolila ani chtít.
Test nakonec nebyl potřeba. Za pár dní to přišlo. Nejdřív jí to bylo líto, víc, než by do sebe řekla. Pak si představila, kolik vesmírných cest po vývaru z těch houbiček by Marek musel absolvovat sám, a napsala mu to. Bylo to vtipné a bylo to smutné a obojí myslela vážně.
Tu zimu se Laura naučila žít v jeho počasí. Mráz, pak obleva, pak zase mráz, a ona pokaždé čekala, až přijde teplo, a říkala si, že to umí. Jen ji tehdy ještě nenapadlo, že na svůj vlastní mráz bude jednou potřebovat někoho, kdo zůstane i v zimě. A že než si tu větu dovolí doříct, uběhne ještě hodně času.
