Laura se balila do Banátu a cítila zvláštní klid. Takový, který přijde po bouři, když stojíte uprostřed zahrady, pozorujete polámané větve a promáčené květiny, ale víte, že to nejhorší už je pryč. Věděla, že bouře mezi ní a Markem možná nikdy úplně neutichnou, ale právě teď cítila něco jako mír. Něco se změnilo. Něco jemného, sotva postřehnutelného, přesto to vnímala tak silně, jako by jí někdo položil ruku na srdce a zašeptal: „Bude to dobré. Jednou.“
Marek, který se vždycky vyhýbal všem loučením, ji teď občas objal déle, než se zdálo nutné. Když se ráno probouzeli, občas ji k sobě přitiskl pevněji než dřív, jako by tím říkal: „Nechci, abys odešla.“ Když se po milování neodtáhl a dovolil jí, aby ještě chvíli cítila jeho dech na své šíji, měla pocit, že je blíž než kdykoliv předtím. Paradoxně tohle všechno začala prožívat až po roce jejich vztahu. Rok plný nejistoty, divokých nálad a otázek bez odpovědí. Jako by teprve teď objevili něco, co jiné páry prožívají po pár měsících.
Možná bude všechno jen trvat déle? Možná to bude hlubší, silnější? Nebo ji jen Marek pouští dovnitř po malých kousíčcích, vždy jen o pár centimetrů, které ho bolí, ale které přesto posouvá? Laura se to bála říct nahlas, ale začínala doufat, že to opravdu stojí za všechnu tu bolest a nejistotu.
Na festival v Banátu se těšila. Minulý rok to bylo krásné, téměř bez komplikací. Doklady letos určitě neztratí, věděla už přesně, do čeho jde, měla zkušenosti, a hlavně Marka. Tedy… občas. Protože pořád neměla ponětí, jestli Marek cítí něco víc, než jen potěšení z fyzické blízkosti. Ale když se milovali, když se vzájemně ztráceli v sobě, říkala si, že se přece nemůže milovat s někým, ke komu nic necítí.
Milenka? To slovo jí vadilo, cítila se u toho provinile a nedůstojně. Přátelé s výhodami? Při téhle formulaci se jí chtělo zvracet. Marek jí občas říkal: „Jsi speciální člověk na speciálním místě.“ Přiznejme si… je to pořád jen další hezky zaobalené „nevím“.
Ve vlaku na banátský festival seděla v kupé, dívala se na odpolední ruch na holešovickém nádraží a čekala, až se Marek vrátí se studeným pivem. Dveře se náhle otevřely a dovnitř vešel anděl. Tedy přesněji řečeno dívka, která měla tvář anděla, ale v očích cosi divokého, nespoutaného, skoro nebezpečného. Plavé vlasy jí vlnami padaly přes ramena a působila, jako by vystoupila z tvrdé rockové písně, kde byla tím nejjemnějším článkem.
„Můžu k tobě?“ zeptala se s jistotou někoho, kdo se neptá, protože očekává odmítnutí, ale jen proto, že je to slušné.
„Jasně,“ odpověděla Laura, hlas trochu přiškrcený, překvapený, jako by právě otevřela dveře něčemu novému, o čem ještě nevěděla, jestli ji to zachrání nebo naopak zničí.
Nejprve mlčely. Vzduch mezi nimi byl zvláštně elektrizující. Pak ta divoká blondýnka prolomila ticho: „Seděla jsem vedle v kupé, ale nějak mi neseděli spolucestující.“ Natáhla k Lauře ruku: „Já jsem Julie.“
„Laura,“ odpověděla a krátce se usmála.
Julie si ji změřila pohledem. „Jedeš sama?“
Laura měla chuť odpovědět: „Teď už ne, už jedu s tebou.“ Místo toho ale řekla nejistě: „S klukem,“ a sama slyšela, jak vratce to zní.
Julie zvedla obočí. „To zní hodně vážně.“ Laura netušila, jestli už ji Julie prokoukla a jestli náhodou nezaslechla v jejím hlase náznak ironie. Ne, Julie vypadá, že bude skvělá.
„Jo, někdy až moc,“ vydechla Laura a cítila, jak se jí v krku stahuje něco jako smích nebo pláč, vlastně nevěděla.
Julie byla jako magnetická bouře. Kombinovala v sobě všechno, co Laura nebyla schopná spojit – byla jako směs ohně a vody, studu a excentrismu, divokosti a něžnosti, cynismu a naivity. Mohla být anděl, mohla být ďábel, možná byla oboje zároveň. A Laura si uvědomila, že s ní právě vstupuje do jejího života něco důležitého, intenzivního. Něco, co jí možná pomůže pochopit nejen vztah s Markem, ale i samu sebe.
Vlak konečně vyrazil směrem k Banátu a vagony začala proudit nepolapitelná euforie. Marek si v hudebním vagonu sedl vedle Laury na zem a za chvíli usnul s hlavou položenou na jejích nohách. Laura kvůli tomu celou noc nespala, seděla nehnutě, hladila ho jemně po vlasech a dívala se ven do ubíhající tmy, šťastná, vyčerpaná, dokonale smířená. Bylo to něco víc než jen intimní. Bylo to něco, co děláte jen pro lidi, které bezpodmínečně milujete. Zavřela oči a viděla usměvavou Julii…
