V Banátu se věci znovu daly do pohybu – pomalu, váhavě. Jak stará lokálka, která nikdy neví, jestli dojede do cíle, přesto se hýbe vpřed. Laura si vychutnávala společné chvíle s Markem. Ty někdy připomínaly pohyby ruky ve chvíli, když se chcete dotknout něčeho velmi krásného, ale trochu se bojíte, že se to rozbije. Ač se snažila, jednou neudržela emoce na uzdě, spontánně se k němu otočila a s dětinskou upřímností vyhrkla: „Díky, že jsi mě zase vzal do Banátu.“
Okamžitě se cítila jako patnáctiletá holka, která poprvé dostala pusu, a začala se v duchu proklínat. Sakra. Bylo jí trapně. Ne proto, že by to nebyla pravda, ale protože věděla, jak moc se tím znovu vzdává síly, o kterou pořád bojovala. Vypadalo to, že Marka to přiznání těší. Nebo to byla banátská višňovka?
Letos to bylo jiné. Lepší. Marek ji častěji nechával být blízko sebe. Jeho zvláštní neviditelná hradba pořád existovala, nikdy úplně nezmizela. Pustil ji dovnitř, ale jen co se dotkla něčeho citlivého, rychle zavřel jako děcko, které schovává hračku před kamarády.
Ale pak se spolu milovali a všechny pochybnosti se roztopily jako sníh v prvních paprscích slunce. Každou noc spolu leželi ve stanu a jejich zpocená těla voněla rumunským létem a nevyřčenými sliby.
Během festivalu se sblížila s Julií. Ta zvláštní žena ji přitahovala jako magnet; Julie byla bouřka, která vám vyčistí vzduch, i když vám u toho trochu promáčí šaty.
„Laurinko, někdy si myslím, že oba, ty i Marek, jste úplně ztracený duše, který se našly, ale pořád netuší, co s tím,“ řekla jí Julie jednou v noci, když popíjely višňovku a pozorovaly nebe plné hvězd. Laura ji poslouchala a cítila, že to, co říká, je až bolestně pravdivé.
Na festivalu si Laura také všimla kluka ze slam poetry, který měl vystoupení na téma o svém životě s ADHD. Zpovzdálí sledovala jeho rozhovor s Markem a zachytila něco, co ji zaujalo.
„Hele, Marku, přemejšlel jsi někdy, že máš možná taky ADHD?“ Otázka zazněla mezi ostatními zvuky festivalu jasně a ostře. Marek si hrál s pivním kelímkem, prohraboval si vlasy a pohledem těkal kolem, jako by nevěděl, kam se dívat.
Laura se přistihla, že přikyvuje hlavou – možná tohle byl dílek puzzle, který jí pořád unikal. Nebo taky ne. Možná byla diagnóza ADHD možností, kterou by mohla vysvětlit něco, čemu nerozuměla. Třeba to bylo hlubší a temnější – nebo možná vůbec ne. Třeba byla chyba v ní, možná byly všechny ty komplikace jen odrazem jejích vlastních démonů. Třeba byl Marek jen Marek a ona byla Laura se všemi svými pochybnostmi, strachy a potřebou dávat věcem smysl, který nikdy nemusely mít.
Když festival skončil a vrátili se do Prahy, cítila Laura zvláštní smutek, který nebyl úplně zlý, spíš jako nostalgie po něčem, co ještě úplně neskončilo, ale mohlo by. Netrvalo ani týden, než jí Julie volala s veselým, trochu záhadným tónem v hlase:
„Hádej, koho jsem včera potkala na koncertě.“
Laura mlčela. Věděla přesně, o koho jde.
„Marek přišel,“ pokračovala Julie, „dali jsme si pár piv a bavili se o všem možným. O ADHD, o lidech, o životě. A víš, co jsem mu nakonec řekla?“
„Co?“ zeptala se Laura tiše, protože měla pocit, že odpověď nechce slyšet, ale zároveň musí.
„Že už se vůbec nedivím, proč ho tolik miluješ.“
Laura polkla a usmála se. „Proč jsi mu to povídala? A co říkal?“
Julie se zasmála svým zvláštním, hlubokým a zároveň jemným smíchem – tím, který si Laura zamilovala na první poslech. Byl v něm vždycky náznak pochopení a jemnosti, která se skrývala pod zdánlivě suverénním povrchem.
„Víš, Lauro, já se mu vlastně ani nedivím, že má kolem srdce hradby. Možná je potřebuje stejně jako ty. A třeba jsem tu proto, abych vám je pomohla trochu prolomit.“
„Juli, já si někdy říkám, že by bylo jednodušší žít bez těch všech komplikací. Ale pak bych nepotkala ani Marka, ani Tebe,“ odpověděla Laura smířlivě a s něhou, která ji samotnou překvapila.
„No jasně,“ zasmála se Julie a hlas jí trochu změkl, „a kdo by ti pak říkal ty věci, který nechceš slyšet, ale potřebuješ?“
Laura položila telefon a dívala se na něj s úsměvem, který nebyl ani šťastný, ani smutný. Byl to úsměv člověka, který si právě uvědomil, že možná konečně našel někoho, kdo ho pochopí – a že na některé věci už nemusí být sama.
