Festivalový vlak směřující do Banátu vypadal jako obrovská párty na kolejích, místo, kde si lidé odkládají povinnosti, zodpovědnost i občas sebeúctu. Laura se na nádraží cítila trochu provinile – matka dvou dětí, která právě odložila rodičovskou roli exmanželovi a vyrazila hledat něco, co nejspíš ani neexistovalo.
Všechno bylo divoce opojné: cinkání lahví, hlasitý smích, hudba vycházející z každého vagónu. Party vlak uháněl Evropou, a Laura rychle zjistila, že když člověk dostatečně často říká „ještě jedno pivo“, nakonec zapomene nejen na starosti, ale i na vlastní jméno. Nebo na to, kam si vlastně uložil doklady.
Když vlak zastavil u hranic s Maďarskem a někdo zavelel „Připravte si doklady!“, Laura s hrůzou zjistila, že její peněženka, ve které byl celý její svět shrnutý do jednoho plastového obdélníčku s nepříliš povedenou fotografií, zmizela. Rozpoutala panické hledání a otravovala spoustu lidí, kteří zrovna měli lepší věci na práci, minimálně se pokusit spát. Nakonec se doklady našly – byly v cizím kupé, pod lavičkou, vedle prázdných kelímků od piva.
Marek o ničem nevěděl. Poklidně spal ve VIP vagónu. Laura mu záviděla, že právě on, který ji sem pozval, se teď plavil nocí v pohodlném spánku, zatímco ona skoro skončila na maďarské hranici bez občanky a bez důstojnosti. Ale brala to jako součást dobrodružství, které si vybrala.
Festival byl jako sen, který si člověk pamatuje jen napůl – noci prožité s Markem, který nebyl jen nadšený programátor, ale taky milovník dobrého života, hudby, vtipů, hloubky i lehkomyslného povrchu. Někdy s ním bylo všechno tak snadné a opravdové – i když možná jen proto, že oba věděli, že to nikdy nemůže být napořád.
Třetí den se něco změnilo. Marek se probudil nachlazený, protivný, zavřel se do sebe a všechna lehkost z minulých dnů byla pryč. Najednou byl chladný, nepřístupný a každá Laurina otázka ho obtěžovala. Laura začala pochybovat – měla jsem sem vůbec jezdit? K čemu to celé bylo?
Jenže pak přišla noc a s ní se Marek zase změnil v muže, který ji fascinoval, rozesmíval a kterého chtěla. Milovali se jako dva lidé, co věří, že láska může být odpověď na všechny nevyřčené otázky. A v jednom takovém momentu, mezi polibky a šeptáním, Laura nevydržela a vyznala se:
„Marku, já tě miluju.“
Usnul vedle ní, tiše a rychle, zatímco ona ještě dlouho hleděla do tmy. Ráno se vzbudil nachlazenější než předchozí den a tvářil se, že se nic nestalo. Když se ho Laura zeptala, jak se cítí po tom, co mu řekla, podíval se na ni s překvapeným úsměvem:
„Promiň, Lauro, ale vůbec nevím, o čem mluvíš. Fakt jsem byl tak opilej?“
Laura mlčela, protože si byla téměř jistá, že Marek nebyl tak opilý, aby zapomněl na tak důležitou věc. Ale rozhodla se, že pravdu raději nechce znát. Protože některé věci se prostě říkají jen do noci, a ráno je lepší dělat, že se nikdy nestaly.
A tak na to zapomněla i ona. Zbytek festivalu strávili spolu – smáli se, tancovali, objímali a milovali se, kdykoliv to jen šlo. Laura byla v jednu chvíli přesvědčená, že Marek je její princ – komplikovaný a s hlavou plnou chaosu, ale přesto její.
Protože koneckonců, kdo kdy řekl, že princ musí být dokonalý? Stačí přece jen, když vás dokáže na pár hodin přesvědčit, že svět kolem vlastně není vůbec tak zlý. A Marek tohle uměl dokonale.
