Marek seděl v pološeru svého bytu, obklopen šálky kávy, drobky od sušenek a pocitem něčeho, co se dalo popsat jedině jako zvláštní druh vzrušení. Bylo to něco, co už hodně dlouho nezažil. Vzrušení z nových možností, z něčeho, co ho vtáhne úplně stejně jako první řádek kódu kdysi dávno na střední škole. Jenže tentokrát to nebyl kód. Byly to otázky, odpovědi a diskuze s čímsi, co existovalo jen v cloudu, na serverech a občas trochu bizarně i v jeho hlavě. Umělá inteligence.
Léto bylo na odchodu, euforie z Banátu vyprchala a Marek tušil, že ho čekají změny. Neuměl by říct proč, ale cítil, že nastal bod zlomu. Programování, které miloval, mu najednou připadalo jako opakování stejných vzorců stále dokola. Svět AI byl jiný – čerstvý, divoký a nepředvídatelný jako teenager po první flašce levného rumu.
„Jestli mě AI nahradí, chci být ten, kdo to aspoň popíše,“ řekl včera večer u piva kamarádovi, který jen nechápavě kývl hlavou. „Já to myslím vážně, Adame. Tahle věc změní úplně všechno.“
Adam pokrčil rameny, a objednal další rundu: „Jasně, Marku. Kdybys tohle neříkal každý rok s jinou technologií…“
Jenže Marek se nesmál. Teď ne. Tohle nebyla další módní vlna. Věděl to. Cítil to. Bylo mu dávno přes čtyřicet, a poprvé v životě začal vážně přemýšlet, jestli není načase přestat být jen tvůrcem. Možná by mohl konečně začít být vypravěčem. Člověkem, který bude ukazovat ostatním cestu – průvodcem v divočině nul a jedniček, které už vlastně ani nebyly nuly a jedničky.
Ten večer se mu ozvala Laura. Zpráva blikala na displeji a Marek cítil, jak se mu svírá žaludek. Pořád ji měl rád – ale něco uvnitř mu bránilo odpovědět. Jeho svět se začal otáčet rychleji než dřív a nebyl si jistý, jestli je Laura schopná nebo ochotná držet krok.
Na stole se mezi prázdnými kelímky povaloval papír s nápisem: „Náměty pro sloupek o AI.“ Bylo mu jasné, že o tohle se Laura zajímat nebude, nikdy ji nebavily technické věci do hloubky, natož filozofie za nimi. Laura byla silná v emocích a příbězích lidí. Marek hledal pravdu mezi řádky kódu. Cítil náhle zvláštní únavu.
Zvedl telefon a napsal kamarádovi stručnou zprávu:
„Ten výlet na lodi pořád platí? Potřebuju na chvíli pryč.“
Když mu přišlo krátké „Jasně, odjezd v sobotu,“ Marek se poprvé po několika týdnech cítil líp. Měl pocit, že na té lodi najde řešení, nebo alespoň kus klidu na promyšlení toho, co dál. Vzpomněl si na Lauru, trochu provinile, že ji nepozval, ale v duchu si to hned omluvil tím, že by ji ta parta stejně nebavila. Třeba příště.
Když Marek o pár dní později nastupoval na palubu s taškou, kde měl vedle plavek a triček několik knih o AI, měl poprvé pocit, že něco nechává za sebou. Že to není jen programování nebo práce. Že možná nechává za sebou i něco z té složité, ale intenzivní věci s Laurou, kterou ani nedokázal pořádně pojmenovat.
Během dlouhých nocí na moři, zatímco se jeho přátelé smáli v podpalubí, Marek sedával na přídi, poslouchal šplouchání vody a promýšlel své další kroky. Poprvé po dlouhé době nebyly plné čísel, deadlineů a e-mailů. Byly plné slov, myšlenek a otázek, které nedokázal programovat, ale jen psát.
A možná, pomyslel si, když nad ním blikaly hvězdy, je tahle změna přesně to, co teď potřebuju.
Mezitím doma Laura balila věci, aby se připravila na noční cestu do Chorvatska s dětmi. Podívala se na telefon. Nic, neozval se. Setřela slzy z obličeje. Cítila konec ve vzduchu.
V tu chvíli Marek v úplně jiné části světa začínal něco nového. Něco, co je možná nadobro odpojí. Anebo naopak. To nikdo z nich nevěděl. A ani vědět nechtěl.
