Marek napsal koncem července. Ne „jak se máš“ nebo „chybíš mi“. Napsal: Co si myslíš, vezmeme do Banátu rum nebo Becherovku?
Laura se na zprávu dívala déle, než bylo nutné. Pak napsala zpátky: rum. Odložila telefon a šla ven za dětmi.
Ten měsíc se viděla s Radkem třikrát. Jednou na kávě, jednou na procházce, jednou večer s přáteli, kdy seděli vedle sebe a skoro se nedotkli. A přesto se Laura cítila víc viděná než za poslední tři měsíce u Marka. Radek psal krátce a jasně. Jak ses měla dnes? nebo Byl dobrý den? Nic velkého. Ale přišlo to.
Marek neplánoval léto s ní, to věděla. Po Sicílii jí to dal jasně najevo. Zbytek srpna byl jeho. Banát byl výjimka, jako vždycky. Přátelé, muzika, víno, a Marek, který v Banátu byl jiný, nebo možná ona ho v Banátu viděla jinak.
Tohle léto Laura poprvé nešla za ním den před odjezdem na festival. Zvyk to byl. Její zvyk. Přijet, nádherně se milovat, odjet druhý den ráno spolu na dlouhou cestu do Rumunska. Neřečené, ale opakující se. Tohle léto přijela až hodinu před odjezdem vlaku.
Banát byl jako vždy skvělý. Skvělé kapely, červené víno, večeře na dvoře, noci, kdy vzduch voní jinak než v jižních Čechách. Jeden večer zůstala s kamarády v hospůdce, Marek odešel dřív s tím, že se pro ni vrátí. Ale nevrátil. A Laura zůstala. Bylo to jako nadechnout se.
Druhý den ho viděla. Vítal ji s úsměvem jako vždycky, přirozeně, jako by nebylo nic. Chvíli se jí zdálo, že má pravdu, nic nebylo. Pak si vzpomněla na Sicílii znovu a věděla, že ví.
Pohádali se. Odpoledne, u potoka, kde ostatní byli dost daleko. Laura řekla víc, než chtěla, a méně, než cítila. Marek se bránil tišeji než jindy. Pak odešel. Pak se potkali a usmířili se. Nebo spíš nechali to ležet, protože Banát na konflikty není. A milovali se, vášnivě. Laura s otázkou, kdy tohle bude naposledy. Občas její srdce zasáhla neuvěřitelná bolest.
Když přijeli do Prahy, šli ještě k Markovi. Laura věděla, že to řekne. Cítila to v žaludku celou cestu z tramvaje. Vlastně po celou cestu vlakem z Rumunska. Vlastně po celou dobu festivalu. Nevolnost, spíš ta plnost, kdy tělo ví, že se něco blíží, a nechá tě, ať chceš nebo ne.
„Jestli pro tebe nemůžu být opravdová přítelkyně,“ řekla, „tak odcházím. Nemůžu dál.“
Marek seděl a díval se na ni. Neřekl nic hned. Pak řekl to, co se říká, když člověk neví, co říct, a přesto musí říct něco:
„Není to o tobě. Je to o mně.“
To bylo všechno.
Laura si uvědomila, že čekala na víc. Ne na jiný výsledek, ale víc slov, víc pravdivosti, víc čehokoli. Ale Marek seděl s tím výrazem, který znala. Trochu ztracený, trochu omluvný, trochu vzdálený. Neuměl víc. To nebyla výmluva, to byl fakt. Jenže fakt nestačí.
Doprovázel ji k tramvaji.
Praha v srpnu, pozdní odpoledne. Ty ulice, které Laura znala z desítek návštěv. Chodili vedle sebe a moc se nemluvilo. Na zastávce řekl: Vím, že se ještě potkáme.
Pak ji pohladil. Jemně, dlaní přes hrudník. Tak tiché gesto, tak přesné, že ho tělo přijalo dřív, než stihla uvažovat. Vzrušení a bolest.
A pak se rozplakala.
Ne kvůli budoucnosti. Ne kvůli Radkovi. Kvůli tomu, jak moc Marka milovala. Pořád, příliš… Kvůli tomu, že to gesto bylo jediné a přišlo na konci. Kvůli létu, po kterém se neohlédl, a Sicílii, a kvůli všem těm zprávám, na které nečekal a na které neodpovídal.
Přijela tramvaj. Nastoupila. Dívala se z okna, jak stojí na chodníku. Marek, vždy trochu mimo kadenci světa kolem. Tramvaj se rozjela.
Laura si otřela obličej. Venku léto mizelo ke konci.
Noc potom mu napsala. S klidem, který přichází po tom, co se člověk konečně rozhodne. Napsala o Sicílii, o létu, o těch kapkách místo proudu. O tom, co potřebovala a nedostala. Ne proto, aby mu to vyčetla, ale protože to bylo potřeba říct. On odpověděl. Vysvětloval. Ona mu odpověděla zpátky. Jako vždy: slova, která se míjí o milimetr. Jako vždy, ale naposledy. Léto pomalu končilo.
