Listopad byl ten rok měkký, beze sněhu, jako by se počasí taky nemohlo rozhodnout. Laura přijela do Prahy v pátek odpoledne, ještě za světla. Děti byly u táty, taška jí klouzala z ramene, vlasy měla mokré z deště, když přebíhala mezi nádražím a tramvají. Marek měl lístek na JAR. Slíbil, že sežene i pro ní, ale bylo vyprodáno. Julie ji zachránila. Lístek měla. Že to Marek nezvládl přičítala jeho nechávání věcí na poslední chvíli. Nezlobila se. Milovala
Před koncertem seděli u něj v kuchyni a pili houbový čaj, těšili se na večer. Vylouhovali drobné křivolaké houbičky, schované jako něco, co se nesmí pomačkat. Laura se na ně dívala a vzpomněla si na Jihlavu.
Dávali si je spolu od jejich druhé Jihlavy, tradičně je každý rok hledali v parku za Jihlavou. Laura tu cestu znala dobře a znala i to, co po ní skoro pokaždé přišlo. Oba se s Markem propadli do neustálého objetí, obličeje měli změklé, zorničky roztažené, odplouvali po své vlastní hladině, spolu. Byl to jejich vlastní vesmírný výlet.
Vzali si je oba, jako pokaždé.
V klubu bylo plno a horko. JAR hráli, jak hrají, rychle a roztrhaně a přesto dohromady, deset věcí najednou a všechny se nakonec sešly v jednom rytmu. Houbičky přišly pomalu, někdy kolem třetí písničky. Vesmír je k sobě volal společně
Bylo to drobné a těžko se to vypráví někomu, kdo u toho nebyl. Marek se k ní v jednu chvíli naklonil, objímal ji zezadu, líbal ji na krk. Pak řekl něco o base, který prý zní jako srdce v moc velké hrudi. Laura se zasmála dřív, než to dořekl, protože ji v tu samou vteřinu napadlo přesně totéž. Pak se zasmál on, že se zasmála. Stáli v tom hluku těsně u sebe, dívali se na pódium a viděli stejnou věc. Ne podobnou. Stejnou.
Za celý ten rok, možná za celou dobu, co Marka znala, si Laura nepamatovala, že by byli na jednom místě tak doopravdy. Obvykle se míjeli o milimetr. On vepředu, ona kousek za ním. Nebo on ponořený a ona nahoře, nedýchala a čekala, až se vynoří. Teď je nesla jedna vlna a Laura si chvíli netroufala ani pohnout, aby ji neshodila.
Po koncertě šli pěšky, ačkoliv mohli jet. Praha byla mokrá a oranžová od lamp a Marek ji držel za ruku tak, a ona se nemusela kontrolovat. Nemusela si ověřovat, jestli ji drží míň než před hodinou. Doma, později, se milovali pomalu, beze spěchu, jako lidé, kteří nikam neutíkají a před ničím taky ne.
V noci ležela vedle něj a poslouchala, jak dýchá. Poprvé po měsících jí hlava nehrála žádný scénář. Žádné kdyby, žádné co když, žádné překládání jeho vět do tří různých jazyků a hledání toho, ve kterém se propojí. Jen ticho, jeho dech a pocit, kterému se dlouho bránila, protože pojmenovat ho znamenalo dát mu možnost, že se zase ztratí.
Věřila mu.
A pak se přistihla, jak ten večer v sobě nese opatrně, oběma rukama, jako když člověk přenáší přes celý pokoj plnou skleničku a dívá se jen na hladinu. Ne proto, že by se něco dělo. Proto, že za ten rok se naučila, jak snadno se to rozlije.
