Prvního listopadu měla Laura narozeniny. Marek na oslavy nechodil. Na žádné, vlastní ani cizí. Na té její nebyl taky. Byl v Praze, ve svém novém světě, kde zrovna začínal být vidět. Pár dní předem mu Laura přesně řekla, co by si přála. Víno, kytku, polibek. Místo toho přišla zpráva.
A tobě Lauro všechno nej k narozeninám!
Laura mu poděkovala. Slavila s dětmi. Večer, když usnuly, vypila o sklenku víc, než chtěla, a napsala mu, že jí chybí, že by ho chtěla vidět. Napsal, že by se s ní teď nejradši miloval. Laura, opilá a daleko, mu odepsala, že to, že to napsal, je pro ni důležité. Pak šla zkusit spát.
Pár dní nato jeli do Jihlavy. Potřetí. Lauřin batoh i Markův stály v rohu společné šatny v té samé střední škole, kde se pro účastníky festivalu otevírala tělocvična. Spali pod nimi jiní, ale spali se stejnou důvěrou v podlahu.
Bylo chladno, jak v Jihlavě bývá. Filmy o lidech ze vzdálených krajin, kteří někoho ztratili nebo někoho našli nebo někoho hledali, doprovázely jejich dny. Laura si pak s Markem sedala na lavičky a diskutovali, co viděli, co se jim líbilo a co ještě chtějí stihnout. Nebo čím se opijou. Nebo kde se pomilují.
Jeden den šli do lesa. Lysohlávky tam byly jako každý rok, drobné a křivolaké, schované pod listím u potoka ve vesnici kousek za Jihlavou. Sbírali je trochu provinile jako děti na školním výletě, posbírali jen tolik, kolik se vejde do dvou kapes a tří hodin. Marek si jednu vzal hned, ne moc, jen tolik, aby se v něm něco rozevřelo. Laura si vzala taky.
Marek na lysohlávkách měl vždycky tu hlavu, kterou Laura znala málo. Nebýval často nepříjemný. Vznětlivý ano, ale většinou tichý. Na houbičkách ho milovala. Byl jinde. Bylo to, jako by se v něm odkryla další vrstva, ke které Laura nemohla. Dokud se vracel, nevadilo to. Ten večer ještě byl s ní, držel ji za ruku ve spacáku a usnul jí s hlavou v podpaží.
V neděli ráno oznámil, že odjede dřív. Měl prý něco v Praze. Něco programátorského, něco AI. Laura počítala s tím, že zůstane s ní do pondělka, jak bylo zvykem. Tohle se nestalo. A horší než ten odjezd samotný byl ten způsob, jakým ho oznámil. Jako by se nedělo nic. Jako by ty společné dny nebyly nic, co by stálo za vysvětlení. Laura kývla, jak kýval on jindy.
Jasně. Klidně jeď.
Šli si ven, k zoologické zahradě, jejíž vchod byl kousek od školy. Šli tam za jediným účelem a oba to věděli. U zdi mezi zoo a parkem byla lavička, na které sedávali starší lidé, když se po obědě dívali do volného prostranství. V ten den byla prázdná. Sedli si. Laura se na něj otočila a chytili se navzájem. Bylo to divoké, hladové, jako by se mezi nimi muselo srovnat všechno, co předtím nebylo řečeno. Foukal vítr, vzduch měl barvu listí, které se rozhodlo nepokračovat. Někde za zdí zařval pták z výběhu a oni se tomu smáli.
Pak se dlouho objímali. Stáli vedle té lavičky, vlasy proti vlasům, a Laura cítila, jak Marka v té chvíli má. A teprve potom šel Marek na vlak.
Když odjel, Laura se vracela k zoologické zdi pomalu. Tělo si pamatovalo poslední čtvrt hodinu na lavičce. Hlavou jí ale na okamžik proběhla věta, kterou si dosud nikdy nemyslela.
Tak takové to je, být jeho partnerka. Nic se nemění. Nic to pro něj neznamená.
Hned tu myšlenku zaplašila. Bylo to nespravedlivé, řekla si. Vždyť před půl hodinou ji na téhle lavičce držel tak, jak Markovi nedrží ženu, kterou nemá rád. Nemohlo to být všechno současně. Nějak by si to vysvětlila zpětně.
Laura zůstala v Jihlavě ještě další noc, sama. Dojezd z houbiček ji držel, hlava ji trochu bolela, tělo bylo unavené. Líně se zařadila zpátky mezi lidi v tělocvičně, kteří si tlumeně povídali a probírali poslední film. Pak usnula.
Mrzelo ji to. Bylo to překvapení, ne pohroma. Jen drobné překvápko v rytmu, který se ten celý podzim zdál být tak hezky pravidelný.
