Vždycky mě bavilo psát.
Cokoliv, co nesouviselo se školou. Třeba písničky pro kapelu Chinaski, byla to naše dětská hra s kamarádkou, naše představy, že jim je jednou pošleme 😊
Povídky o láskách v 15 letech.
Padesátistránkové dopisy pro sebe.
Podpořené atmosférou a různými látkami v malém městečku v severních Čechách 😊
Zjistila jsem, že mě to nepustilo, že mě pořád baví zapamatovat si každou důležitou větu, ať jí řekne kdokoliv, protože se vždycky z toho dá poskládat malej příběh, kterej hlavně tobě připomene, jaký to tenkrát vlastně bylo.
Co jsi byla za člověka, kdo byl ten druhej, co řekl, jak se choval, a co to způsobilo.
Miluju, když mě rozesmějí děti. Jak začínají chápat, že říct něco vtipného ve vhodnou chvíli je to nejskvělejší, co se může stát. A naopak, říct něco nepěkného, může být hodně zraňující.
Ale takhle, vždycky si tu knihu/dopis/zprávu můžeme dopsat sami.
Co můžeme, musíme ❤️
