Ten festival měl být velký. Vždyť přesně před rokem tu Laura potkala Marka, a i když pořád nevěděla, jak to „něco“ mezi nimi pojmenovat, byla si jistá, že je to významné. Jeli tam spolu a ona cítila, že po roce chaosu, nejistoty a nevyspání má konečně důvod slavit.
Jenže, jak už to bývá, realita má občas sklony překvapit. První festivalové ráno bylo horké jako smaženice, do které někdo přimíchal příliš pálivé papričky. Laura se probudila ve stanu a hned věděla, že je zle. Marek ležel vedle ní, měl obličej bledý jako vypraná košile a bolest hlavy, která by patrně porazila i dospělého nosorožce.
„Marku…“ zkusila to něžně, „pojď ke mě.“
On ale vyskočil, jako by ho kousl jedovatý pavouk, vyhrkl jen „Je mi blbě, nech mě.“ a byl pryč. Laura zůstala sedět ve stanu, jako by ji právě někdo vystřelil do vesmíru bez možnosti návratu. Přála si jen trochu objetí, nic víc. Co se proboha stalo?
Den se táhl jako rozvařená nudle. Marek bloumal mezi kamarády, zatímco Laura se cítila, jako by byla neviditelná. Procházeli festivalem společně, ale bylo to, jako když jdete vedle někoho cizího na zastávku tramvaje. Občasná věta, hodně mlčení.
Večer se Laura pokusila udělat krok k němu. Objala ho, chtěla smazat nepříjemný pocit rána. Marek ale uhnul a nechal ji stát jako patník uprostřed rozpáleného pole. Laura nechápala, proč je pro něj tak těžké dát jí malý kousek jistoty. Proč se brání něčemu tak prostému jako je obyčejné objetí?
Setkali se ještě jednou, na koncertě. Marek ji objal kolem pasu, a na pár minut cítila, že je všechno zase v pořádku. Ale jak už to s ním chodilo, zmizel stejně rychle, jako se objevil. Telefon jí zacinkal zprávou, po které se jí udělalo fyzicky zle.
„Odjíždím dnes večer. Vím, že je to pro tebe těžké, pro mě taky. Ale bude to tak lepší.“
Pro tebe těžké? Proč by mělo být těžké, že ji zase nechává samotnou, poníženou, zraněnou uprostřed veselí, které najednou působilo jako zlý vtip?
Laura mu psala, prosila ho, ptala se, proč tohle dělá, ale Marek odpovídal jen krátce, úsporně, nekompromisně. Jako by právě rozhodoval, že uzavírá nějaký obchodní účet. Pak bylo ticho. Laura se cítila, jako by ji vyhodili z letadla bez padáku.
Tu noc seděla u ohně s cizími lidmi, zpívali písničky, ale Laura plakala. Slzy tekly bez ohledu na její snahu zachovat důstojnost. Vedle ní seděl Tomáš, nějaký milý, chápavý kluk, který ji pak ráno, oteklou od pláče a únavy, odvezl do Prahy. Musela k Markovi pro věci, ale když stála před jeho bytem, cítila, že už nemůže udělat ani krok. Poslala místo sebe kamarádku, protože věděla, že kdyby zaklepala sama, začala by prosit. A to si přece slíbila, že už nikdy dělat nebude.
A tak se v tu chvíli rozhodla, že Marek je uzavřená kapitola. Definitivně. Tedy alespoň na příští tři dny. Protože tohle bylo něco, co se nedalo jen tak vymazat. Něco, co ji vždycky našlo. Věděla to, a děsila se toho zároveň. Ale v tu chvíli si dovolila alespoň krátkou iluzi svobody, než ji zase pohltí realita – s Markem, nebo bez něj.
